Esej nabídnutá redakci Tvorby v roce 1988 /Bez odezvy/.

MY a ONI (esej - polemika)

Věčná pravda

Vím že nejsem nová

prostě musím

zaznít znova

Úvaha Pavla Vašáka „ONI“ v Tvorbě číslo 46/1988 zkoumá skutečnost, s níž se setká každý, kdo (jak autor píše) „umí naslouchat a chce slyšet“, že totiž mezi námi existují jacísi ONI, kteří „mohou za všechno“. Myslí se tím všechno zlé, nepodařené, otravné: „…Jen si poslechněte rozhovory o fotbale…ekonomice, cestování…devizových příslibech, vědě, pivu, plánování, ekologii…bytové výstavbě, zdravotnictví…dusičnanech, kyselých deštích…Není problém…(něco)…vynalézt, jenže oni nám nechtějí povolit ty dotace. Napsat velký současný román? Hračka! Jenže oni mi to stejně nevydají…“ atd.

Ano, souhlasíme, i my jsme se s podobným jevem přečasto setkali, mnohdy podobné názory vyslovili, občas se pokusili o vysvětlení.

Rovněž Pavel Vašák se v textu článku k jednomu dopracoval: „(…) Položme si klíčovou otázku: kdo jsou to ti oni? Kde oni sídlí? Odkud vyplývá to mocné vševládnoucí onictví? (…) Zdálo by se na první pohled, že ONI je takové domácké označení našich nejbližších nadřízených. Bohužel to neplatí: naši…nadřízení také používají oni…pro vyšší nadřízené jsou jimi opět nejbližší nadřízení…, a tak bychom mohli postupovat dál…na jakýsi vrchol pomyslné pyramidy, kde by konečně seděli ONI. Opravdu? (…)“

Třebaže je to otázka povýtce řečnická, odpovíme na ni, ale nejprve dokončeme stručný sumář Vašákova příspěvku. On sám na toto své první tázání odpovídá: „…Moderní společnosti nikdy nejsou uspořádány pyramidálně, protože kdo rozhoduje o všem, nakonec nerozhoduje o ničem. Moderní společnost má vždy charakter systémový, každý její prvek je ve vzájemném vztahu s ostatními, spojuje se v něm dialektika podřízenosti a nadřízenosti v základním principu systému. Když ovšem jednotliví lidé se začnou uchylovat k formulacím typu oni, pak to znamená, že mechanické vztahy jsou nadřazené přirozeným vztahům společenským. To není stav, kde by jedni jen poroučeli a druzí je poslouchali…(to) Struktura ovládla systém, vztahy v systému jsou silnější než jeho princip, poroučí byrokracie… Byrokracie ovšem není nějaká společenská třída…Byrokracie je způsob společenského chování, ustrnulé myšlení, opatrnictví, nevůle riskovat a cokoli měnit…Hledáme-li to zázračné místo, kde sídlí ONI, pak je tu první možné řešení. Oni jsou názor, stanovisko, metoda řešení, umožňující velmi elegantní výmluvu v jakékoli situaci…Já nic, to oni.“

A Pavel Vašák nabízí ještě druhé: „…oni sídlí především v každém z nás, v naší pasivitě, lehkovážnosti, alibismu, přizpůsobování se…Nebo snad kromě MY jsou také i nějací jiní? Pokud je potkáme, pak jsou opravdu ONI. A byla by to jen naše chyba.“

Opravdu? Nesouhlasíme, nemůžeme souhlasit, protože i my si spolu s lidem obecným myslíme, že ONI skutečně existují, a nemají jen současná a jenom z předních stránek denního tisku dobře známá jména. Jejich „vševládnoucí onictví“ má předlouhou historii, která začíná kdesi na úsvitu naší kultury a nekončí ani dnes. Je to situace zformovaná vlivnými jedinci, nikoli pasivitou či aktivitou kdejakého „muže z ulice“, zformovaná těmi, kdož určují při vzniku a trvání nějaké společenské formace pravidla hry, jimiž se realizace zájmů jednotlivce v jeho sociálním prostředí řídí.

Předejděme zbytečným dohadům a ujasněme si raději hned zde, co myslíme zmíněnými herními pravidly. Nechápeme jimi jenom zákony, vyhlášky, předpisy, normy…; pouze institucionálně saturovanou a sankcionovanou provázanost práv a povinností jednotlivce v jeho politicko-ekonomickém prostředí, ale teprve až aktuální dopad všech regulujících (omezujících a mobilizujících) mechanismů a stimulů (včetně obecně sdílené kultury – tradic, zvyků, obyčejů, tabu…atd.) na jeho zájmy a potřeby, na jeho pracovní i mimopracovní aktivity, na jeho každodenní osobní a společenský život. Vstup každého nového pravidla hry do společenského dění se totiž prakticky realizuje teprve tím, jak pravidlo funguje, jakou společnost formuje. Tato pravidla tvoří sociální klima dané společnosti, nebo možná ještě výstižněji „sociální počasí“, jehož vlivu se nelze v příslušných životních situacích vyhnout. Vymezíme-li je pro větší názornost ještě z jiného zorného úhlu, řekněme „kybernetického“, jsou výstupem autoregulačního systému určeného dvěma vstupy: „kvalitou nástroje“ (funkčností zaváděných regulačních pravidel, říkáme jim u nás tak hezky „opatření“) a „kvalitou (zpracovávaného) materiálu“, neboli situací společnosti před zavedením nového pravidla. Kritériem naplnění cíle zaváděného opatření je soulad mezi „vysněným“, předpokládaným, popřípadě „vědecky předpovězeným“ účinkem opatření a situací skutečně vzniklou.

Tato nová kvalita („nové“ přirozeně neznamená nutně „lepší“) se vždy projeví vzrůstem napětí v proměňované společnosti, v napětí mezi novým směrem společenského pohybu a setrvačností směru původního.

Nechme zatím stranou zkoumání procesu vrůstání nového pravidla do organismu společnosti a věnujme pozornost otázce pro naše téma základní: Kdo je subjektem každé society, kdo je tvůrcem a arbitrem její kvality? Společnost? Nějaká politická či vědecká elita? A co je lučavkou, kritériem této kvality? Rozumná a poctivá odpověď může být jen jedna: pouze jednotlivec, jen já, ty, on, ona, ono, jen každý sám za sebe (a pro sebe) jsme tou první i poslední „instancí“, a kritériem je míra uspokojení zájmů a potřeb mých a popřípadě každého, jehož zájmy a potřeby prožívám – umím a chci prožít, umím a chci pochopit – jako své vlastní. Suma takto (citově i rozumově) založených „blízkých“ je jak vidno dána nejen mírou altruismu (či snad pro naše domácí poměry trefněji egoismu?) každého z nás, je dána i mírou pochopení užitečnosti kolektivní spolupráce, a může zahrnovat od pouhého „sebe sama“ až třeba „celý národ“ či „veškeré lidstvo“. Tato „vnitřní“ ochota ke spolupráci, na „chci“ založená „společenská prospěšnost“, v níž převažuje „dobrovolnost“, se uskutečňuje jen v jednotě se vždy přítomným „musím“, jež má svůj původ ve „vnějších“ přírodních a společenských tlacích chápaných a uznávaných jedincem jako „vyšší moc“, jako na jedné straně přirozený důvod jeho aktivity a na druhé straně této aktivity přirozená hranice. Tyto „zvnitřněné“ vlivy mají však i „vnější“ „institucionální“ protipól prožívaný jedincem jako „chci, ale nesmím“, respektive „nechci, ale musím“, kdy převažuje donucení, represe. Za takovou nutností však již jedinec nevidí „vyšší moc“ (že po teplém létě přijde v našich krajích nevyhnutně zima a s ní nutnost topit), nevidí své podřízení takto založené moci jako přirozený, nevyhnutný lidský úděl, nýbrž konkrétní jedince, „kteří za to můžou“, a ono nevyhnutně spolupůsobící „chci“ (coby pochopená a přijatá nutnost) zde funguje jen „s ručením omezeným“, jen po tu dobu, dokud to ONI budou dělat dobře, pokud „to“, co dělají,  nařizují a vynucují, bude nutné a prospěšné či alespoň snesitelné. Institucionální represe v (tzv.) zájmu společnosti, vůči němuž je osobní zájem jednotlivce deklarován jako nedůležitý a zanedbatelný – není-li s ním souběžný – je oprávněná, „demokratická“ jenom tehdy, je-li v té které konkrétní situaci uznána nadpoloviční většinou příslušníků dané skupiny jako nutná, ba teprve tehdy, je-li tato nutnost pochopena a procítěna každým (kéž by každým!) jednotlivcem té většiny. Z toho důvodu je přeměna mírové výroby na zbrojní společensky legitimní (je v tzv. společenském zájmu) pouze tehdy, je-li kupříkladu hospodářská a mocenská rozpínavost sousedního státu uznávána rozhodující většinou občanů za nebezpečnou, je-li pocit takového ohrožení většinově sdílen. Tato situace, jednoduchá jen zdánlivě, se žel dále komplikuje, je-li takové nebezpečí reálné, ale není jako takové většinově rozpoznáno, nebo naopak reálné není, ale je v zájmu nějaké menšiny takový názor společnosti „dodat“, vnutit. Nejen v těchto dvou modelových případech, z nichž jen jeden je, jak snad nahlédne každý, „eticky čistý“, ale i ve spoustě reálných situací bývá společností manipulováno, a „potřebný názor“, „potřebný emocionální postoj“ se jednotlivcům implementuje propagandou, popřípadě (a to je ta horší možnost) se jim vnutí všemi prostředky, které má moc k dispozici. A nečiní tak většina většině, nýbrž vždy nějaká elita, tedy patřičně vlivní a patřičně specializovaní jednotlivci, „těm ostatním“. A pokaždé znovu se vynoří odvěký problém všech elit: v čím zájmu? Svém, nebo společnosti? Elity, nebo většiny?

Řešení je známé, ba otřepané (a nepochybně nedokonalé). V zájmu demokraticky založené a demokraticky fungující většiny jednotlivců. Tedy přeci v zájmu společnosti?

Ne, společnost žádné, od zájmů jednotlivce odtržené, tedy jenom jí vlastní zájmy a potřeby nemá a ani mít nemůže, má však nezastupitelnou funkci při co nejvyšším naplňování potřeb co nejvyššího počtu jednotlivců. Státy, ani jednotlivé instituce, ani jakékoliv zájmové skupiny totiž nejsou celistvými nedílnými entitami, individui určenými jako člověk (či zvíře) primordiálně biologicky, nýbrž za prvé: disipativní (1) (rozptýlenou) strukturou zájmů a aktivit jednotlivců vstupující do aktuálního kontextu dialektiky jejich osobní a skupinové existence „zevnitř“, z hlubin jejich niterných motivací, a za druhé: strukturou společenských (převážně institucionalizovaných) „nástrojů“ projevujících se a působících (a znovu to zdůrazněme) opět výhradně a pouze v kontextu života jednotlivce, do tohoto kontextu vstupujících v tomto druhém případě „z vnějšku“, jako součást již zmíněného společenského klimatu. Jde o dvě různé struktury o dvou odlišných funkcích, o dva různé, z hlediska svobody jednotlivce dokonce protiběžné jevy. První je „manévrovacím prostorem“ svobodné vůle jedince, prostorem vymezovaným a vyplňovaným přetlakem této vůle, druhá je vymezením tohoto prostoru a regulací svobodného pohybu vůle v něm, je vnějším environmentálním a institucionálním protitlakem společenských mechanismů, celý systém pak pohyblivým rozhraním, „bitevním polem“ těchto dvou protikladných tendencí. Obě tyto „společnost utvářející“ funkce mají zjevně jen jeden subjekt, jediný spiritus agens: jednotlivce, člověka. Výslednice součtu jednotlivých vektorů mentálního a sociálního pohybu jednotlivců, nevyhnutně ne-dokonale předvídatelný a ovlivnitelný směr reálného společenského pohybu, se s žádoucím (2), v horším případě pouze vyžadovaným, (celo)společenským pohybem nikdy zcela nekryje, vždyť jde, jak jsme si v předešlé poznámce ukázali, o disipativní strukturu individuálních a kolektivních aktivit v dialektických, složitě hierarchicky propojených vztazích, o síť různou silou a směrem se rozvíjejících individuálních příběhů rozmanitě vnitřně ustrojených lidí, tedy o proces nutně stochastický. Ještě jednou zopakujme: vnějším tlakem naprosto není myšlena pouhá represe (zákazy, nařízení, hrozby, tresty…atp.), nýbrž komplexní společenský hierarchicky odstupňovaný vliv institucí a osob působících v politice, vnitru, justici, ekonomice, kultuře, školství, sportu, zdravotnictví…, na osobnost jednotlivce, na jeho rozum, sklony, city, na jeho dobré či špatné vlastnosti, na jeho dobré či špatné činy.

Autentickým bezprostředním životním prostředím jednotlivce, místem realizace jeho aktivit, není společnost jako celek, nýbrž četné (vertikálně i horizontálně zřetězené) „zájmové skupiny“, jichž je členem, skupiny jež využívá, ovlivňuje a jimiž je i on sám využíván a ovlivňován. Vztáhneme-li tento nově zavedený termín „zájmová skupina“ k dichotomii (3) jednotlivec-instituce, z níž jsme v našich úvahách vyšli, pak jsou tyto skupiny „zájmové“ natolik, nakolik uspokojují existenciální potřeby svých členů. „Skupinou“ jsou natolik, nakolik plní funkci instituce zabezpečující „kolektivní, sociální zájmy“ člena. Odcizeným (někdy přímo nepřátelským) „okolím systému jednotlivec“, se stávají tehdy, neplní-li dobře ani jednu z uvedených funkcí. Lhostejno zda je onou „zájmovou skupinou“ rodina, filatelistický kroužek, fotbalové mužstvo, pracovní kolektiv, odborová organizace, politická strana, stát… Neblahým důsledkem takového odcizení je existenciální frustrace jednotlivce, která, trvá-li příliš dlouho, nese sebou nejen nové a pro jednotlivce (a tím i pro kvalitu společnosti jako vlasti, „otčiny“, „té nejširší rodiny“) vždy nevýhodné (třebas mnohdy dlouho skryté) názory a postoje, ale i příslušné chování typu: „zadarmo ani kuře nehrabe“, „bližší košile než kabát“ atd… Nezbytná otevřenost a rozmanitost mezilidských vztahů jím postupně degeneruje na kontakty ryze účelové, neosobní, eticky stále pochybnější, mnohdy (a stále častěji) sociálně deviantní typu: „kdo nekrade, okrádá rodinu“, které okruh těch, jimž může jedinec důvěřovat a kteří důvěřují jemu, pochopitelně dále zužuje. Špatné zkušenosti s fungováním institucí, do jejichž funkce deviantní aktivity nezadržitelně pronikají, ba mnohdy se teprve v nich realizují, dále zužují i „prostor důvěry“ ve schopnost a ochotu „oficiálních struktur“ uspokojit akutní, po léta neuznávané, nerespektované, případně i nepochopené potřeby lidí, a spontánní reakcí na tento neutěšený stav je vznik paralelních hospodářských a občanských struktur: „melouchaření“, kvalitní služby „jen pro známé“, černý trh „bonů“, valut, funkcí, pracovních a studijních míst, hospodářská a funkcionářská kriminalita…atd.  Odcizenost prostředí však vyvolává „protitlak“ i v pozitivním smyslu. Vznikají „nezávislé občanské aktivity“, jež se pokoušejí zaplnit prostor „vyklizený“ dysfunkčností oficiálních institucí.

Bohužel, konstruktivní a nezištné aktivity nejsou u nás dnes zrovna nejmasovější. Nepříznivé totalitní klima tu panuje a brání svobodné aktivitě jednotlivce a nezávislých skupin příliš dlouho. Jsme osamělí, nedůvěřiví, zastrašení, chybí nám odvaha k naději, odvaha k víře ve smysl občanské kuráže. Sobecké, v daném existenciálním kontextu sice osvědčené, sociálně však neprospěšné, z vnějšku vnucené chování zapouští tak stále pevnější kořeny nejen v jednotlivcích, ale i v organizacích. Obzvláště nepříznivé a nejdříve patrné společenské důsledky má tento proces na organizace hospodářské sféry, a to především tehdy, je-li tlak „hluchého a slepého“ centra natolik kriteriálně a legislativně svazující, že neponechává organizacím, jejich vedení, vlivným jedincům v nich, vlastně žádný ekonomicky rozumný (4) manévrovací prostor. Z ekonomických zákonitostí se vyvléci nelze, a tak nacházejí náhradní pole aktivity v „existenciálním“ kontextu své „ekonomické“ existence – tj. myslí výhradně na sebe. Centrum, soustavně překračující ekonomicky rozumnou míru svého vlivu, přestává být respektovaným partnerem a stává se protivníkem. Přemoci je nelze, ekonomicky výhodně obelstít ano. Organizace bojují o nenáročné plány, zkreslují hospodářské výsledky, produktivita práce klesá, odměna za práci nikoli…atd., atp. Organizace se chovají egoisticky a izolacionisticky tam, kde by za „normálních“ okolností spolupracovaly, a navazují takové vzájemné vztahy (viz například resortismus), které odcizenost prostředí, v němž ekonomicky existují, dále zvyšují. Vidíme že úhelným problémem každé adekvátní „instrumentace“ mentálních a sociálních procesů, problémem všech „pravidel hry“ (nejen těch ekonomických) je vyrovnávání, „nikdy nekončící balancování“ rozporu mezi přirozeným antagonismem jedince a skupiny, (jde, jak už jsme si ukázali, o dva různé neizomorfní systémy), kdy každá, byť jakkoliv malá skupina (rodinu nevyjímaje) je pro jednotlivce, pro „systém jednotlivec“ systémovým okolím, je jednotlivci sociálním prostředím, podle jeho aktuální existenciální situace „přivlastněným“ či „odcizeným“, a přirozenou synergií obou, kdy jednotlivec své „já“, svůj „egoistický“ subjekt „rozšiřuje“ na celou skupinu a prožívá ji jako nedílnou součást sebe sama. Systémovým okolím jsou v takovém případě teprve jednotlivci a skupiny tento „organický celek“ přesahující. Tato synergie je založena primordiálně biologicky jako sociální pud, a během historického vývoje člověka stále významněji kulturně, pochopením a přijetím organizované společnosti jako užitečného, mocného a v řadě příkladů zcela nenahraditelného nástroje: při obraně proti agresi, epidemiích, při přírodních katastrofách, požárech a haváriích, v boji proti zločinnosti, ve zdravotním a důchodovém zabezpečení, při zajištění všeobecného vzdělání…

„Jádrem pudla“ všech sociálních pravidel hry je tedy nezbytnost vhodně jedince motivovat, neboli propojit jeho vůli k vlastnímu prospěchu využitím skupinových výhod (tato motivace  jedinci nikdy nechybí), s ochotou ke kolektivní spolupráci, tedy s vůlí ke skupinově prospěšné činnosti (ta už motivaci vyžaduje), do společného řečiště regulovaného takovými pravidly, aby byla souběžná nejen jeho vůle a aktivita osobní se (zájmově)skupinovou, ale i ta ve společenské hierarchii vyšší, třebaže z hlediska jednotlivce zprostředkovanější a odtažitější: skupinová s (celo)společenskou. Motivy a motivovanost jedinců jsou v každém okamžiku jejich bytí „vnitřně“ nerozlučně spjaty s mírou naplnění jejich aktuálních existenciálních a sociálních potřeb, a „zevně“ s mírou svobodného prostoru, který má jejich individuální a skupinová vůle k dosažení a naplnění těchto potřeb k dispozici.

Konkrétní realizaci těchto potřeb ovlivňují (brzdí nebo podporují) pozitivní a negativní osobnostní danosti konajících jedinců a kumulovaná zkušenost s proměnlivým prostorem, který jejich vůle (za jiných poměrů, dříve, nedávno) měla a aktuálně má k dispozici. Svou situaci průběžně „vyhodnocují“ a své chování průběžně „zpřesňují“ výměnou informací s okolím, které považují (nebo je jim vnucováno) za kulturně „blízké“, a to má pak určující vliv na formování a upevňování jejich dlouhodobých postojů a priorit.

Lidé jsou jak známo různí a ne všechna pravidla všem stejně vyhovují, navíc ne všichni sdílíme stejné potřeby ve stejné míře. Potvrzenou skutečností je, že příslušným směrem zacílená pravidla preferují (vyvolávají a uspokojují) jen určité potřeby, že si vybírají a v průběhu „probíhající hry“ i příslušně formují vhodné (vůdčí, úspěšné) jedince. Čím déle taková selektivní pravidla působí, tím je struktura vybraných jedinců provázanější a pevnější, tím jsou jimi „pravidla“ (díky nimž se dobrali moci a úspěchu) v daném omezeném rámci dále „zpřesňována“, vývojově však (protože jdou proti nezbytné redundanci příležitostí, proti zachování otevřenosti vůči okolí) prohlubuje struktura „selektivních pravidel“ a „selektovaných jednotlivců“ hermetičnost, rigidnost, a prohlubující se dis-funkčnost systému řízení na všech jeho úrovních. Jediný způsob, jak se retardujícím tendencím ve společnosti bránit, je snížit „vzduchotěsnost“ pravidel na nezbytnou míru, (právě o ni je veden letitý spor mezi „kapitalismem“ a „socialismem“), což v existenciálním kontextu jednotlivce znamená co nejvyšší míru svobody jednotlivce (o tu je veden věkovitý spor mezi občanem a mocí), tedy co nejširší prostor jeho existenciálním a sociálním potřebám, jeho tvůrčí i konzumní aktivitě. Z logiky věci plyne, že celospolečensky se hraje a může hrát hra vždy jen jedna, hrajeme ji úplně všichni, nejen ti vybraní, nemá tedy žádné „jen přihlížející“. Nic není „jen na zkoušku“, nic není „jako“, proto i různé „paralelní struktury“, „druhé ekonomiky“, „občanské iniciativy“, masově sdílené pocity nespokojenosti a nesvobody, jež našly svůj výraz ve Vašákově „onictví“, jsou součástí této hry, jsou touto hrou. Pro toho, kdo hru řídí, je pochopitelně deprimující, když se hra nedaří, zvlášť když ví, že ji neumí. Toho kdo je veden deprimuje, když na její pravidla ani průběh nemá podstatný vliv. Frustrováni jsou všichni, ale řešení je v nedohlednu. Ti kdo je znají, nemají moc je prosadit, ti kdo moc mají, řešení neznají, nechtějí znát nebo se takového řešení bojí, protože je existenčně ohrožuje, protože daný stav vyhovuje jejich osobním, rodinným a skupinovým potřebám. Vidíme jasně, že v komplexu společenských pravidel hry má rozhodující vliv na fungování jakékoliv society systém institucionálních nástrojů (je nejpružnější, pracuje s nejmenším „zpožděním“), a že rozhodující vliv na kvalitu a zacílení těchto nástrojů má vlivný jedinec, mezi vlivnými ve vlivné skupině ten nejúspěšnější, protože (pro daná pravidla hry) ten nejschopnější a nejvhodnější, a proto nejvlivnější. Je snad dostatečně zřejmé, že jeho úspěšnost ještě nic neříká o prospěšnosti jeho vlivu, neboť o úspěšnosti například Ghándího a Hitlera v daných skupinách není sporu, o míře jejich prospěšnosti již jistě ano. Úspěch Hitlera, Stalina i dalších (nechť nás nemýlí, že úspěch jen dočasný, protože jim podobní docela dobře prosperují i v současnosti), potvrzuje, že získání rozhodujícího vlivu ve skupině nejsou na překážku ani iracionální motivy, ani nelidské ideologické principy, ani zločinná praxe. Nelze popřít, že za určitých okolností, za určitých vnějších okolností a vnitřních „pravidel hry“, je „cesta k úspěchu“ těchto deviantních jednotlivců téměř zákonitá. Zde je jádro paradoxu, na který „narazí“ každé totalitní myšlení, totiž každé takové, které hledá jednoduché a jednoznačné recepty řešení společenských problémů, které „odmítá uznat“ paradoxnost vztahu mezi existenciální a sociální situací jednotlivce. Zde je také jádro našeho nesouhlasu s p. Vašákem, neboť i on se připojil k těm, kdož nám v současném periodickém tisku tak frekventovaně mávají před očima vábničkou rozhodující důležitosti každého z nás „lidských činitelů“, aby tak pozdvihli „léty stagnace“ (také zaviněnou každým z nás?) umrtvenou „aktivitu a iniciativu“ jednotlivců. Předkládá nám ve svém eseji vtipné, nicméně zjednodušené a tedy nepravdivé vysvětlení jednoho z projevů naší současné celospolečenské krize. Nevidí, či spíše nechce vidět v každé reálné situaci jednotlivce dvě dialekticky provázané složky – situaci existenciální a sociální. Uniká mu, že jak existenciální, tak i sociální situaci jednotlivce je nutné rozdělit ještě na další dvě provázané složky: za 1) na míru jeho sociální suverenity a za 2) na míru jeho sociální bonity (*malignity). Ta první vyplývá z možností (ze společenského postavení) vlastníka (vykonavatele) moci, a z jeho schopností (rozumu a energie) vliv a moc použít a využít k prosazení své („sociální“) vůle. Sociální bonita (*malignita) jednotlivce je srostlá se společenskou užitečností „pravidel hry“ jeho sociální vůlí dodržovaných, využívaných a prosazovaných, a s možností a schopností tuto užitečnost rozpoznat, preferovat a realizovat ji (třeba i obětováním svých osobních zájmů). Tím se dostáváme k existenciální situaci jednotlivce. Tu lze rovněž rozložit na dvě složky, analogicky k situaci sociální: a) na míru existenciální suverenity (nad vlastními nedostatky, nedostatkem sebevědomí, leností, strachem…) a na míru existenciální bonity (empatie, soucitu, altruismu…) vůči míře existenciální *malignity (lhostejnosti, necitlivosti, sobectví…) jednotlivce. Podmíněnost té první se instrumentálně zcela kryje s jeho sociální suverenitou, zaměřena je však existenciálně, k zisku osobního uspokojení. Existenciální bonita jednotlivce (neboli míra jeho štěstí a spokojenosti) je dána mírou naplnění jeho existenciálních a sociálních potřeb. Vidíme, že sociální a existenciální bonita jednotlivce je spolu svázána dvěma pouty, a záleží na konkrétních (vnitřních a vnějších) okolnostech jakými pouty a jak pevnými. První pouto (řekněme sociální) spočívá ve schopnosti omezit, případně zcela obětovat svůj prospěch ve prospěch ostatních, druhé (řekněme existenciální) spočívá ve schopnosti pociťovat prospěch druhých jako svůj vlastní. Tento ideál mentálních a sociálních vazeb však není, bohužel, jak nás zkušenosti učí, mezi lidmi právě nejčastější: Pojem bonity (hodnoty, prospěšnosti), který jsme si pro potřeby naší úvahy zavedli, má totiž i svůj protipól (*jak jsme naznačili výše), sociální a existenciální malignitu (5) (neprospěšnost, zhoubnost). Nespojujme ji při hledání příčin krize „reálného“ socialismu jenom, a už vůbec ne především, se záměrným promyšleně sobeckým zneužíváním vedoucích funkcí, tedy se zneužíváním sociální suverenity, tím méně s „funkcionářskou“ či s již málem mýtickou „národní“ neschopností, hledejme ji v prvé řadě v přehnaném historickém optimismu, v neoprávněné utopické důvěře v uskutečnitelnost „revoluční“ přeměny podstaty člověka změnou jeho vnějších sociálně-ekonomických podmínek a patřičným ideologickým proškolením, hledejme ji v holistickém redukcionismu politicko-ekonomické teorie, která stála při zrodu našeho typu společnosti, při zrodu výchozích pravidel hry, hledejme ji (z hlediska kauzality nepříznivého vývoje systému) v ignoranci a intoleranci „vojáků“ této „Utopie“, jejichž „mravní kodex“ se stal genetickým prokletím našich systémovým pravidel a zavedl nás až k propastným hlubinám naší současné krize. Sotva může být sporu o tom, že jde o vadu systémových pravidel a ne (rozhodně ne v prvé řadě) o principiálně nevhodný výběr lidí (i když se to tvrdívá), protože by neodbytně vyvstala otázka kdo (když ne systém) je tím špatným výběrem vinen? Jiní „špatně vybraní“, sami vybraní rovněž „špatně vybranými“ …atd., až na sám revoluční počátek, kdy se zakladatelé (tedy ti prvotní kádrováci) vybrali (s pomocí pušek, "maximů" a "mauzerovek") – zřejmě také špatně – sami? Že nejde o „zlé byrokraty“, nesprávně fungující v principiálně správně založeném systému, dokazují (mimo jiné) periodické, zákonitě vždy z generace na generaci (a proto v „magickém“ intervalu dvaceti let) se opakující pokusy reformovat, upravovat, zlepšovat, „přestavovat“ tato pravidla. Zkusme otázku ještě obrátit: Je možné fungovat správně v nesprávně založeném systému? Může jedinec se svým omezeným vlivem prosadit pravidlo „jdoucí“ proti systému, prosadit pravidlo (řečeno méně „kontrarevolučně“) „vylepšující“ daný systém? Ano, může, a to za prvé tehdy, nemá-li systém (režim) prostředek či zájem mu v tom bránit, a pak se tato aktivita odvíjí v prostoru, kam tlak režimu nedosahuje, anebo, za druhé, pokud tu systémový režimní protitlak je, může se jedinec úspěšně angažovat jen do té míry a na tom místě, kde jeho vliv, jeho síla přesahuje moc systému. Jistě se vyskytnou tací, kterým teď připadá, že vlastně dáváme Pavlu Vašákovi za pravdu, že opravdu nejsou žádní oni, ale jenom my, že opravdu záleží jen na každém z nás, zda se systém zlepší, že musíme každý na svém místě zabrat a bude to! Chyba Vašákovy argumentace je v tom (a lid obecný na to má výstižné i když trochu drsné úsloví), že „brečí na nesprávném hrobě“, že apeluje na svědomí těch, kterých se podobné výzvy nejméně týkají, tj. masy nás „bezmocných“, nás, kteří s typickou reálně-socialistickou klaustrofobií bráníme za cenu „schizofrenie“ dvojí pravdy, dvojí cti, alespoň „mentální existenciální“ prostor naší svobody, našeho člověčenství. Že adresně a jmenovitě neapeluje na ty, kdo jsou u moci, tedy na Stranu a její vedení. Pavel Vašák nicméně oprávněně tvrdí, že: „…moderní společnosti nikdy nejsou uspořádány pyramidálně, neboť kdo rozhoduje o všem, nakonec nerozhoduje o ničem…“, zapomíná ovšem dodat, že pak nejsme moderní společností, neboť tím, kdo u nás „rozhoduje o všem“ sice opravdu není nějaký nejvýše postavený jednotlivec, ani Miloš Jakeš ne, ono to totiž není v lidských silách, nýbrž tabuizovaný ideologický princip rakovině rozbujelý v pseudovědecké ideologické nástroje všeobsáhlé politické, hospodářské a kulturní manipulace a „mocenské“ (policejní, justiční, sociální…) represe, v systém pravidel svým setrvačným přešlapováním na místě vymezující a udržující sociálně a existenciálně stísněný  manévrovací prostor tvůrčí a konzumní aktivitě lidí/občanů/“lidu“. „Byrokracii“ všeho druhu („vyzbrojené“ propůjčeným a loajalitou podmíněným úředním vlivem) – i nám ostatním – zbývalo v podstatě jen trojí: věrně nebo předstíraně sloužit, mazaně parazitovat, nebo se bezvýsledně a s „trvalými následky šprajcovat“.

Pravda, s jednou velkou výjimkou...: Generální tajemník ÚV KSČ totiž, jakožto nejvlivnější byrokrat, spolu s ostatními vlivnými byrokraty na špici mocenské pyramidy má, na rozdíl od nás „obyčejných občanů“, možnost, ba povinnost, a nezatracujme předem ani (tu nejméně pravděpodobnou možnost) ochotu a schopnost špatnou hru přepsat, a ne, jak se při každé její obnovené premiéře přesvědčujeme, ji pouze nově interpretovat. A lze to udělat, obrazně řečeno, „ze dne na den“. Nám v naší situaci zbývá sice spolehlivý a historicky ověřený, ale na současnou převratně rychlou dobu („kdo chvíli stál, již stojí opodál“) zoufale pomalý prostředek: Zaměřit naše osobní „vektory“ tím nejvýhodnějším směrem, podobu té „výhodnosti“ si ovšem musíme srovnat každý se svým svědomím, věřit raději v dobro než ve zlo v člověku a doufat, že síla našich spojených sociálních pohybů „zevnitř“, a ekonomický a informační tlak světového hospodářského a kulturního meta-systému „zvenku“, existenciální a sociální malignitu principu smete.

Nu, a na sám závěr několik neodbytných otázek: Myslíte si, že Pavel Vašák patří k NIM, nebo k nám? Posluhuje a parazituje, nebo se „šprajcuje“ a trpí? Jak je na tom z tohoto hlediska s morálním právem radit a apelovat?

Jan Jelínek

Plzeň, listopad 1988

Instalace na vodě II, olej na plátně, 145x135 cm

Krajina s igelitem, olej na sololitu, 50x40 cm

Mackbeth, olej na lepence, 100x70 cm

Halleyova kometa, olej na sololitu, 34x70 cm

Mars, olej na sololitu, 80x60 cm

Neptun, olej na sololitu, 76x74 cm

Saturn, olej na sololitu, 87,5 x 82,5 cm

Zimní zahrada, olej na kartónu, 100x70 cm

Barrandův sen, 1984,
olej na kartonu, 70x100 cm

K Mašínům a spol.:
Na dizertaci ten problém zrovna není, ale na esej možná ano. V každém případě se budu snažit být co nejstručnější. Ono totiž v tomto případě toho není mnoho k přemýšlení, ale spíš k existenciální sebereflexi a zaujetí postoje „buď“ a „nebo“, neboť nelze být těhotný jen trochu.
Pro Mašíny s Paumerem (a nezapomínejme na jejich spolubojovníky, kteří prokázali stejnou odvahu a na rozdíl od nich nepřežili) byli komunisté (tím co s Českým a Slovenským národem a s demokratickým zřízením po ozbrojeném puči a nastolení zločinného totalitního režimu dělali) nepřítelem stejně krutým a odporným jako byli nacisté. Pro některé jejich (naše) spoluobčany takovými samozřejmě nebyli, stejně jako pro některé Čechy a Slováky nebyli nepřijatelní nacisté. Rozdíl tu samozřejmě je a byl. Němci byli (v případě protektorátu Böhmen und Mähren) zjevný agresor a okupant, o sovětském typu komunismu to lidem došlo, až když bylo pozdě. Mašíni a spol., (kterým to došlo velice brzy), sami sebe považovali za vojáky, kteří jsou se zločinným komunistickým režimem a jejich přisluhovači ve válce – přesněji v zárodku občanské války. A ve válce, jak už to tak bývá a válečné právo připouští a historie chápe, umírají i nevinní civilisté, když se mezi bojující náhodou nebo nevhodně připletou.
Problém č.I.: Byl tento jejich boj za svobodu a demokratickou státnost legitimní (byť „de facto/de jure“ nelegální) stejně, jako to dnes uznávají současné „intelektuální elity“ v Evropě a ve světě v případě Palestinců, Tamilských tygrů, íránských sunnitů, Kurdů, Talibanu... atd.? Nebo byl jejich boj zjevně nelegálním a (protože v něm nožem zabili „nevinného“ bojechtivého pošťáka mávajícího pistolí) také nelegitimním terorismem, či dokonce, nahlíženo „třešničkovou optikou“, odsouzeníhodným politickým gangsterismem a vraždou?

Aby se obyčejný člověk, jako já nebo vy, dobrovolně pustil do ozbrojeného (tedy nevyhnutně smrtonosného) boje s nemilosrdným protivníkem, musí umět přijmout tu eventualitu, že v něm zahyne, musí prokázat odvahu a ochotu k oběti. Padnout v boji (stát se jeho obětí) znamená, že se s tímto někdy krásným, někdy bolavým, ale rozhodně zajímavým světem rozloučím, že už si nic neužiju, že nenaplním své životní plány a tužby, že se nepostarám o rodinu a děti a (což je na tom asi to nejhorší), že ani neuvidím, jak můj boj dopadne, nedozvím se, zda má absolutní oběť stála za to. Rozhodnout se s tímto vědomím je, domnívám se, na odvaze to nejtěžší. A nejobdivuhodnější a vyznamenáníhodné.
Problém č.II.: Mašínové nám dávají lekci z odvahy, statečnosti a názorové pevnosti. A to se v zemi, kde za bolševika 99,8 % voličů volilo porobu, aby měli klid na práci, zahrádku a studium dětí, neodpouští.

A teď jiný příběh (jen zdánlivě od věci): Jistě si pamatujete (nebo alespoň víte), že v roce 1968 srpnoví okupanti zajali naše tehdejší nejvyšší vládní a stranické představitele, unesli je do Moskvy a tam je (pouhým psychologickým nátlakem – pouta, odtržení od kolegů, strach z nejistého vlastního individuálního osudu) „donutili“ podepsat tzv. Moskevský protokol. Tedy svého druhu bezpodmínečnou kapitulaci celého národa a jeho vůle ke změně. Jediný, kdo dokázal být na výši situace, kdo odmítl podepsat, kdo přijal bezezbytku odpovědnost za funkci mu svěřenou, kdo prokázal odvahu k oběti, byl Dr. František Kriegel. Ostatní se zachovali jako vychcaní zbabělci, eventuálně jako zbabělí vychcanci! Ach, jak typicky maločeské… Jistě, měli zářný vzor v mnohem slavnějším a „sofistikovanějším“ zbabělém kapitulantovi (dokonce dvojnásobném –1938, 1948), v Dr. Edvardu Benešovi. Tím se teď nechci pouštět do hodnocení politické dráhy E.B. a politické situace, v níž se odehrávala, ale říci pouze to, že přijetí těch nejvyšších státních (mocenských) funkcí přináší prominentům nejen slávu, uspokojení osobních ambicí a zajímavé příjmy, ale také (a to především) odpovědnost k majestátu té funkce, která samosebou předpokládá (v „Československých republikách“ doposud pouze teoreticky) i možnost (a když čest a svědomí nedovolí jinak i povinnost) oběti nejvyšší. Než tuto vlastně velice prostou a přirozenou skutečnost odvrhnete jako příliš vyhraněnou a patetickou, zvažte, jak by se ve stejné situaci (napadení „spřátelenou“ mocností, únos vládní garnitury, okupace země) zachovali kupříkladu Poláci.
Problém č.III.: Proč se bránit, bojovat a umírat, podstupovat naprosto zbytečné oběti, když je předem naprosto jasné, že prohrajeme?

Další příběh: Létající pevnost B-29 Enola Gay (buzík Enola?), na palubě s první jadernou pumou Little Boy, se blíží ráno 6.8.1945 k Hirošimě, aby vzápětí rukou velitele letounu plukovníka Tibetse, na rozkaz prezidenta USA Harry Trumana, „zkrátila“ zbytečné pokračování války s Japonskem (v té době Japonci už fakticky prohrané) a minimalizovala počet japonských a amerických obětí tím, že odstrašujícím výbuchem nevídaně ničivé inovativní zbraně zabije (zavraždí, eliminuje) v jednom okamžiku 70 000 převážně civilistů (mužů, žen a dětí), mezi nimi přesně neurčený počet civilních poštovních úředníků. Dalších 70 000 lidí zraní, 200 000 ozáří, z těch většina později zemře. A aby ti „fucking japs“, kteří zákeřně a bez varování napadli Pearl Harbour, pochopili, že máme atomovek víc, hodili jsme jim 9.8.1945 na ty jejich šikmooký palice ještě ničivějšího plutoniového „Fat Man(a)“. Zahynulo 40 000 lidí, 40 000 raněno, počet úmrtí z ozáření není přesně znám. A ono to zafungovalo! Brzy potom Japonsko kapitulovalo, takže spojenci nemuseli dobývat centrální japonské ostrovy jeden po druhém a bojovat s vojáky a obyvateli ochotnými se bránit až do úplného zničení.
Kobercový nálet 800 britských a 400 amerických bombardérů 13. a 14.2.1945 na Drážďany, kterým vyvrcholila spojenecká strategická bombardovací ofenzíva, při němž převážně napalmové bomby zabily (zavraždily, upálily, eliminovaly) 60 000 převážně civilistů (dětí, žen a mužů, z toho nezjištěný počet poštovních úředníků a úřednic), takový výsledek nepřinesl. Německé obyvatelstvo v jeho válečném odhodlání nezlomil a válčilo a zabíjelo se až do hořkého konce. Churchill, Truman, Eisenhower masovými vrahy? A co hrdinní čeští bonbometčíci v řadách (službách, žoldu) RAF, posléze vyznamenávaní oběma polistopadovými prezidenty za statečnost při (z letové výšky tak anonymním, ba – zejména při použití napalmu – vizuálně efektním) vraždění německých (ale také totálně nasazených spřátelených) civilistů? Co těm letcům, stejně jako Mašínům, rozhodně upřít nelze, při náletu riskovali své životy a řada jich také padla.
Problém č.IV.: Čeští bombardovací letci v RAF byli hrdinové, Mašínové zákeřní teroristé?

V čem hledat rozdíl? V různé definici bojové situace nebo statutu nepřítele? Že jedni měli a druzí neměli uniformu, že se na první vztahovalo válečné právo, kdežto na Mašíny právo civilní? Že letci byli bojovníci ve válce, kdežto Mašínové vrazi v právním státě? V „právním státě“ ustaveném ozbrojeným pučem, s tábory nucených prací, se státním terorem vůči vybraným skupinám vlastních občanů, s politickými procesy a justičními (i docela obyčejnými, dodnes nepotrestanými) vraždami?
Jen zdánlivě „z opačného břehu“ připomínám doložené případy spojeneckých bombardovacích letců, kteří seskočili s padákem z flakem zasažených letadel a dole na zemi je vybombardované civilní obyvatelstvo probodalo (zavraždilo, zlynčovalo, potrestalo, eliminovalo – vyberte si) vidlemi? K takovýmto „nezákonným“ činům obvykle dochází tehdy, když se střetne vyhrocená existenciální situace se situací „pozitivně“ právní, když se střetne „abstraktní legalita“ s „prožitou legitimitou“. Ti zavraždění letci sice měli nepochybné právo na zacházení se zajatci dle haagské konvence, ale ti lidé s vidlemi a sekerami, kterým právě zahynuly děti, ženy, příbuzní, přátelé, sousedi, byli v tu chvíli příliš nasraní. A oprávněně! Nebo snad měli s mrtvým dítětem v náručí spravedlivě uznat, že ti letci (evidentní přímí pachatelé těch hrůz) neměli při tom zabíjení na mysli je osobně, neměli proti jejich rodině nic konkrétního, ale zabíjeli – jaksi principielně – pouze obecně definovaného nepřítele: „Lidičky, pochopte přece – je válka a při ní mají občas smůlu i nevinní civilisté, tomu se opravdu nelze vyhnout. No uznejte taťko s vidlemi, kdybychom nebombardovali, kdyby dělostřelci nepálili z kanónů, nikdy bychom ten váš vražedný nacistický režim nezničili a vás od něj nikdy neosvobodili! Buďte křesťani, Bůh dal, Bůh vzal…?!“ V dané situaci poněkud dutá argumentace a trochu příliš plochý pohled na svět. A proto do toho leteckého zmetka – se slovy ´a tebe vem čert´ – zapíchl nešťastný německý taťka (s nejvyšší pravděpodobností také člen NSDAP) se zadostiučiněním vidle.
Problém č. V.: Plošné „kobercové“ bombardování měst agresora je teroristický čin, který má zlomit vůli národa k odporu. Je „ospravedlnitelný“ pouze „kolektivní vinou“ a bombardování je trestem. Protože letecká puma vojáky a civilisty, straníky a nestraníky, viníky a nevinné nerozlišuje.

Válečné právo se z těchto a dalších důvodů snaží vnést do bezuzdného zabíjení a vraždění alespoň nějaká „pozitivní“ pravidla, neboť vojáci nejsou přeci obyčejní vrazi, ale bojovníci za (vznešené) ideje – rozhodně jsou takovými tehdy, brání-li svobodu a majetek proti agresorovi. A i ten cynický agresor se k „válečné džentlmenské dohodě“ obvykle raději připojí, neboť si do poslední chvíle nemůže být jistý, že zvítězí. Válečné právo mu totiž dává v případě porážky alespoň nějakou jistotu, otevírá mu zadní vrátka k relativně důstojnému přežití. Někteří agresoři však, oslněni počátečními válečnými úspěchy, jisti si absolutním vítězstvím, hodí válečný „gentleman agreement“ za hlavu, zapojí se na obsazeném území do vyvražďování „židů a rudých komisařů“, a pak – jako například maršál wehrmachtu Wilhelm Keitel – skončí po prohrané válce na šibenici. Signifikantní je, že dva v historii lidstva snad nejbestiálnější režimy – Hitlerovo nacistické Německo a Stalinův Sovětský svaz – Haagskou konvenci vzájemně neratifikovaly, takže měli vůči zajatcům a civilistům druhé strany naprosto volné „zločinné“ ruce. Za zločiny proti lidskosti byli ovšem potrestáni pouze Němci a Japonci, Rusové nikoli, patřili totiž k vítězům.
Problém č.VI.: Výše řečené dosvědčuje nepopiratelný fakt, se kterým se salonní pacifisté do skonání věků nesmíří, že v politice platí dvě maximy (první tuším Bismarckova), že „válka je pokračování politiky jinými prostředky“ a druhá (byť je neustále omílána, na pravdivosti spíše získává), že „politika je uměním možného“. Proto nejsou USA v Tibetu či Severní Koreji, ale jenom v Iráku.

Co říci závěrem. Pokud z výše řečeného není někomu jasný můj vztah k problému Mašínovi, pak říkám explicitně: Byli Mašínové hrdinové? Ano. Byl jejich boj proti komunistickému režimu legitimní? Ano. Byl protizákonný? Ano. Byli Mašínové teroristé? Ne. Byli to bojovníci za svobodu, právo a demokracii. Nálepka „terorismu“ sebou nese negativní konotace, které (partyzánům, povstalcům, protivládním oddílům, osvobozeneckým silám atp.) dává v médiích ta strana konfliktu, která samu sebe považuje za legální (a občas dokonce oprávněně) také za legitimní.
Měli být vyznamenáni? Ano, už dávno a mezi prvními. A to vzdor tomu, že nebyli ve svém tažení proti režimu právě úspěšní, že jejich odbojové činy nesou pečeť mladické naivity. Ovšem nadšení pro spravedlivou věc, upřímnost, hrdinný étos, neobyčejnou statečnost v boji a jejich celoživotní neochvějnou pevnost názorů a činů nelze žádným vyznamenáním dostatečně ocenit.
A proč dosud vyznamenáni nebyli? Protože v této zemi komunismus neprohrál, ale jako stav mysli dále prosperuje, neboť k žádné „debolševizaci“ (podle vzoru „denacifikace“) u nás nedošlo a nejspíš ani nedojde. Debolševizace totiž není prioritně věcí zákonů a právních aktů, ale záležitostí svědomí, přijetí svého dílu odpovědnosti a viny. Rozumem jsme se s minulým režimem (pomocí bezuzdného konzumu, možnosti cestovat, podnikat a svobodně se projevovat) nějak vypořádali, proto nás je možno komunisty před volbami stále úspěšně strašit, ale skutečná debolševizace je věcí srdce, emocionálního prožitku antihodnoty (mality, zhoubnosti) minulého režimu. Koho dnes nerozčilují holohlaví náckové, zpovykaná policie a úřednictvo, korumpovatelné soudy, klientelismus poslanců atd. atp., kdo toto životní prostředí přijímá jako dané, v němž je ke spokojenosti a úspěchu potřebné se umět pouze šikovně pohybovat, lokajsky krčit a mazaně využívat patřičné páky, ten je v bolševismu stále až po uši.
Jan Jelínek
Plzeň, 26.11.2006

Socha, fetiš nebo suvenýr – cui bono?

K článkům „Trestní oznámení na NG kvůli drahému Beuysovi“ (LN, 25.1.2008, str.19) a „Švejnar je politický hermafrodit“ (LN, 2.2.2008, str.17 a 18).

Ředitel Národní galerie Milan Knížák působí ve dvojlomném postavení. Jakožto ředitel státní příspěvkové organizace je státním úředníkem, ale současně je také aktivním umělcem – k platu ředitele si přivydělává zpeněžováním vlastních uměleckých výtvorů. Koná tak v nesporném konfliktu zájmů, neboť své výtvory (a už se mu to párkrát povedlo) prodává i organizaci, kterou vede. V konfliktu kupodivu tiše trpěném. Možná proto, že je blízkým přítelem pana prezidenta a zvláštním druhem „přidruženého“ hradního „píáristy“. (P.R., public relations, je obvykle překládáno neutrálně jako „vztahy s veřejností“. „Píáristé“ z P.R. agentur jsou však najímáni především kvůli „manipulaci s veřejností“ – pozn. J.J.). A to „píáristy“ naprosto spolehlivého, neboť vždy, když je zapotřebí ve prospěch pana prezidenta v médiích zasáhnout – jako teď před prezidentskou volbou – využije svého vlivu a kontaktů a opublikuje vhodný pamflet. Protože není novinář, nemusí se řídit omezující profesní etikou. A jelikož je zpupný a splachovací, a natolik chytrý, aby nepřekročil právní mantinely, nemusí se řídit vlastně žádnou etikou.
Bohorovnost a elitářství neztrácí ani v roli ředitele NG. Na oprávněné tázání veřejnosti, zda mají tři obruče od kočárových kol plus dvě kovové tyčky opravdu hodnotu 15 miliónů korun, odpověděl, že: „…´běžný občan´ nechápe víc věcí. Já se také nemohu vyjadřovat k tomu, čemu nerozumím. Až teprve, když jsem informován, mohu si udělat svůj názor.“
Skutečnost, že „obohacení“ sbírek NG artefaktem „Auto“ komentují na internetu „běžní občané“ množstvím vtipů, odpálkoval: „Když jsem se podíval na pár internetových diskusí, zjistil jsem, že je to odporná stoka plná vulgarit“. Na otázku, zda umění prezentované v Národní galerii má šokovat, provokovat a inspirovat, opáčil: „Tohle všechno a možná i něco dalšího.“ Na dotaz, co si myslí, že v člověku vzbuzuje pohled na tři obruče od žebřiňáku, odvětil: „Co vzbuzují v člověku nevím, poněvadž umění nevnímáme masově, vnímáme ho velmi osobně.“ Nepopiratelně osobní a navíc vtipné soudy z internetu ovšem odmítá, protože se mu nehodí do krámu.
Poté, co odkázal novinářku a „běžné občany“ do patřičných mezí, opřel svou obranu kontroverzního artefaktu o renomé autora: „…objekt Auto od Josepha Beuyse patří k vynikajícím pracím z autorova zralého období. Joseph Beuys je největší postavou německého umění druhé poloviny dvacátého století. Je to člověk, který povznesl německé umění na světovou úroveň. Přišel s razantním postojem, který akcentoval estetiku neestetických materiálů v zájmu silné výpovědi. Používal například sádlo, filc a samozřejmě kov jako prvotní materiál. Socha Auto je velmi jednoduchá, ale možná právě proto velmi silná.“ A diskusi o hodnotě nové akvizice uzavřel argumentem odbornosti dborníků: „Jsem naprosto přesvědčen, a svědčí o tom i komentáře odborníků, že to dílo bylo levné. Na uměleckém trhu se tak kvalitní dílo neobjevuje a Národní galerie je pyšná, že ho má ve svých sbírkách.“ Jako ředitel prestižní kulturní instituce, „hradní píárista“, pedagog na AVU, Dr.Ars, se nepochybně a pochopitelně cítí silný v kramflecích, když navíc sám „umělecky“ patřil (jako přidružený člen) do skupiny Fluxus. Že Beuysovi, kolegovi „fluxusákovi“ (fluxmenovi, fluxákovi – nerad bych urazil), cenově fandí, není vcelku nic divného, koneckonců tím prospívá i sám sobě. Potažmo své tvorbě, kterou do Národní galerie s obdivuhodnou skromností prosadil.

Nezodpovězena trčí otázka, zda má „běžný občan“ vůbec nějakou možnost prověřit, že jej Knížák nebalamutí? K dispozici je samozřejmě internet. Ten má však tu zásadní vadu, že je bezbřehý a neredigovaný. Vhodnější a spolehlivější jsou tištěné encyklopedické přehledy dostupné na českém trhu. Neboť co v nich psáno, to redigováno a časem prověřeno…
Amy Dempseyová (Viz Umělecké styly, školy a hnutí, Thames & Hudson, London 2002, česky Slovart 2002) uvádí jako čelné reprezentanty hnutí Fluxus George Maciunase, George Brechta, Roberta Filioua, Dicka Higginse, Alison Knowlesovou, Yoko Ono, Nam June Paika, Dietera Rotha, Daniela Spoerriho, Bena Vautiera, Wolfa Vostella, Roberta Wattse, Emmetta Williamse a La Monte Younga. O Beuysovi se nezmiňuje, přidružil se později, a pak se s Fluxusem zase rozešel, přidruženého „fluxusáka“ Knížáka také opominula. Hnutí Fluxus charakterizuje slovy jeho inspirátorů a aktérů: „Stejně jako dovolil John Cage každému zvuku stát se hudbou, dovolil Fluxus (a dodnes se tím Knížák, jako umělec a ředitel, řídí), aby bylo cokoli užito (a tedy i zakoupeno) jako umění.“ Cage proslul svou „hudební“ skladbou 4´33“, jež sestává z vět 33“, 2´40“ a 1´20“, které interpret David Tudor vždy zahájil zavřením víka klavíru a ukončil jeho otevřením. Tóny, kvůli kterým se publikum dostavilo, se neozvaly. Na publiku bylo, aby pochopilo, že hudební skladbou, kterou si právě vyslechli, byl šum a stále sílící hovor, který samo produkovalo. Jak hlásá Maciunas v manifestu z roku 1965 (Viz Umění 20. století, Taschen GmbH, 2004, česky Slovart 2004): „umělec má za úkol ´prokazovat, že umění může být cokoli a může ho dělat kdokoli´.“ Což dokládá fotografie, na níž v září 1962 Maciunas, Higgins, Vostell, Patterson a Williams destruují na pódiu, před přihlížejícím publikem, pomocí pily, kladiv, šroubováků a dalšího nářadí, koncertní křídlo. Maciunas: „Umění/potěšení z Fluxu musí být jednoduché, zábavné, nenáročné, musí se zabývat nedůležitými věcmi, nesmí vyžadovat zvláštní dovednost nebo početné zkoušky, nesmí mít žádnou věcnou ani institucionální hodnotu.“ Proti tomuto přístupu se ovšem Beuys brzy vymezil a Fluxus opustil. Proklamovaná anonymita Fluxu, krátké vypointované akce s materiály zbavenými významu, byly v ostrém protikladu Beuysovu „šamanismu“ a sociálnímu utopismu. V jeho akcích, koncipovaných vždy jako „gesamtkunstwerk“ (dílo zahrnující více uměleckých žánrů), ožívaly jeho osobní životní zkušenosti a využívaným materiálům přisuzoval autobiografické, dějinné a mytické významy. Po jeho intenzivních ale prchavých events (událostech, performancích) však po čase zůstávaly jen zbytky, připomínky, svého druhu suvenýry. Část publika je však dodnes uctívá jako fetiše, ba jako relikvie – kupříkladu artefakt Plstěný oblek (Viz The Art Book, Phaidon Press Limited, 1994, česky Svojtka a Vašut 1996, str.43). Je to světlehnědý z plsti (filcu) ušitý jednořadový oblek na standardním béžovém ramínku s kovovým lesklým háčkem. Kniha o něm praví: „Tento oblek je kopií oděvu, jenž měl Beuys na sobě při jedné akci proti válce ve Vietnamu v roce 1971. …Roli umělce považoval za podobnou úloze šamana, který převádí energii z předmětů a dává jim novou sílu a význam. V rodném Německu dosáhl Beuys až kultovního postavení a mnoho jeho děl, včetně tohoto obleku, bylo vyráběno ve velkém.“
„Běžný občan“, nyní už o něco informovanější, se může ptát. Jsou ty tři svařené obruče originální sochou, nebo je to jen jedna z mnoha „autentických“ kopií fetiše z nějaké Beuysovy akce? Byla umělcem zamýšlena jako solitér, nebo je to jen relikvie uměnímilovných fetišistů – cosi jako neodolatelně voňavé kalhotky zbožňované dámy? A pokud je to kopie, proč si ji Národní galerie nevyrobila sama a vyhodila za ni naše společné a navíc tak ukrutné peníze? Vždyť by koneckonců požadovaný edukativní účel splnila pouhá fotografie „Auta“ s vysvětlujícím komentářem. Bez patřičného vysvětlení a povědomosti o autorovi (jeho proslulosti, záměrech a filosofii) tato „socha“, stejně jako mraky jí podobných, neobstojí, protože „běžného občana“ esteticky neuchvátí ani obsahově neobohatí. Dokáže ho rozesmát, a kvůli nehorázné ceně i naštvat, to už víme, tím ale rozhodně nenaplňuje záměr tvůrce ani kupce, kteří svou uměleckou výlučnost brali vždy smrtelně vážně.
Jiným typickým reziduem akce z Beuysova vrcholného tvůrčího období je artefakt Filz-TV II z roku 1968. Je jím sériový televizor zn. Nordmende s obrazovkou přelepenou plstí, s pokojovou anténou; proti obrazovce je na zdi zavěšena deska potažená plstí.
A nyní, milí „běžní občané“, zkuste z této připomínky akce, uložené ve „Staatliche Museen Kassel, Neue Galerie“, uhádnout (vydedukovat), co jím umělec sděluje.
Já vím, je to obtížné, vlastně nemožné…
Trochu vám pomohu a doplním, že při performanci umělec před obrazovku usedl a nějakou dobu sám sebe fackoval.
Stále nic?
Možná vám pomůže informace, že Beuys po celý svůj život čerpal z traumatizujícího zážitku (potažmo legendy, kterou o sobě šířil), kdy byl jako pilot Luftwafe sestřelen nad Krymem. Raněného Beuyse zachránili krymští Tataři tím, že ho natřeli zvířecím tukem a obalili plstěnými houněmi. Vyléčen byl (pochopitelně) teprve v polní nemocnici Wehrmachtu.
Pořád nic?
Dobrá, tady je další indicie: V souladu s touto legendou zavedl Beuys do sochařství nové „šokantní“ sochařské materiály – plsť (filc) a zvířecí tuk (sádlo, lůj), ale také včelí vosk a med. A vytrvalým používáním plsti a tuku tyto materiály „vtiskl“ publiku jako svou ochrannou marketingovou známku. Škoda, že je „Filz-TV II“ zadaná, že ji Knížák nekoupil místo „Auta“. No uznejte, „milí běžní občané“, že je to představa přímo boží, jak „Milan Knížák-ředitel-pedagog AVU-Dr. Ars-teoretik-performer“ oživuje českému publiku tuto vzácnou relikvii tím, že sedí v NG před filcovou obrazovkou a fackuje se…
Tak už jste hádanku rozlouskli? Nebo se dáte podat? Nebudu vás déle napínat – tady je oficiální řešení: Kurátor výstavy Identifications (1970), Gerry Schum, akci uvedl slovy: „Plstěná televize. Obraťte televizory, dívejte se sami na sebe!“ Wulf Herzogenrath vyjádřil poselství Beuyse, fackujícího se před filcovou obrazovkou, jako opak zpětné vazby: vysílač – divák. Tím by se „mohlo za zcela radikálně nových podmínek něco vyvinout“. Chápete?
Nejpozoruhodnější Beuysovou uměleckou ideou je ovšem „koncepce ´sociální plastiky´, (´sociálního sochařství´), specifické umělecké formy, která měla působit na vývoj společnosti i politiky“. Zmýlená neplatí, nejedná se o nějakou západní variantu „socialistického realismu“. Odpověď je mnohem prostší. Joseph Beuys se dal na politiku! (Viz Art Today, Phaidon Press Limited, 1995, česky Slovart 1996) „V roce 1967 založil Německou studentskou stranu (DSP), z níž se v roce 1971 stala Organizace pro přímou demokracii prostřednictvím referenda (Národní svobodná iniciativa). …V sedmdesátých letech svým vystoupením na kasselských výstavách Documenta (1972, 1976, 1982) získal mezinárodní renomé. Například v roce 1972 organizátoři této výstavy poskytli Organizaci pro přímou demokracii kancelářský prostor, kam měla veřejnost volný přístup. Beuys tam celých sto dní diskutoval se všemi příchozími o demokracii, o umění a o společenských otázkách, které s tím souvisejí.“
Milí „běžní občané“, snad jste nyní již dostatečně informovaní, abyste mohli rozhodnout zda je cena, vyplacená z vašich daní za tři obruče od žebřiňáku, adekvátní. Nelze popřít, že Joseph Beuys byl politicky (a tedy i umělecky) větší formát než Knížák. Kam ten se na něj s propadákem své senátorské kandidatury a „prohradními píáry“ hrabe…
Komu se pořád zdá 15 milionů za tři obruče přehnaných, toho snad přesvědčí Edward Lucie-Smith (autor „Art Today“): „S příchodem Beuse se umělcovo charisma stalo téměř jedinou věcí, na které opravdu záleží. Beuysův kostým – džíny, rybářská vesta a plstěný klobouk – se stal neoddělitelnou součástí celkového efektu, který závisel právě tak na jeho vzhledu, gestech a vyřčených slovech jako na čemkoliv, co skutečně vytvořil. To, co vytvořil nemělo žádný rozpoznatelný styl. …Záleželo na skutečném obsahu každého díla – na jeho námětu, obvykle souvisejícím s politikou, ekologií, ale zejména na spojení mezi přírodním světem a Beuysovým vlastním rozvíjejícím se mýtem. Po Beuysovi mnoho umělců propadlo touze zmytologizovat svou vlastní existenci.“
Na závěr otázka pro úplně všechny. Včetně Milana Knížáka. Je „Auto“ socha nebo fetiš? Odečtěte od tří kočárových obručí fascinaci Beuysovým fenomenálním úspěchem v autostylizaci a sebemytologizaci, a co zbyde? Ničím se nevymykající průměrný modernistický objekt. Jedná se tedy, jak je konečně u Beuyse pravidlem, o fetiš. Bez šamana však o pouhou rekvizitu. Ovšem pro ty, kteří Beuyse ať už z jakéhokoliv důvodu adorují, je něčím mnohem víc – je relikvií. A relikvie patří do důstojného relikviáře – což Národní galerie bezpochyby splňuje. Umělecký komentář k hodnotě takovýchto relikvií podal v r.1961 svou akcí „Umělcovo hovno“ proslulý Ital Piero Manzoni: „Zakonzervoval, označil štítky, očísloval a podepsal devadesát plechovek svých výkalů. Mechanicky uzavřené plechovky se prodávaly na váhu a ceny odpovídaly aktuálnímu kurzu zlata.“ Tento antifetiš – pokud vím – dosud v NG nemáme. Doporučuji.

Jan Jelínek
Plzeň 6.2.2008