MY a ONI (esej - polemika)
Věčná pravda
Vím že nejsem nová
prostě musím
zaznít znova
Úvaha Pavla Vašáka „ONI“ v Tvorbě číslo 46/1988 zkoumá
skutečnost, s níž se setká každý, kdo (jak autor píše) „umí naslouchat a
chce slyšet“, že totiž mezi námi existují jacísi ONI, kteří „mohou za všechno“.
Myslí se tím všechno zlé, nepodařené, otravné: „…Jen si poslechněte
rozhovory o fotbale…ekonomice, cestování…devizových příslibech, vědě, pivu,
plánování, ekologii…bytové výstavbě, zdravotnictví…dusičnanech, kyselých deštích…Není
problém…(něco)…vynalézt, jenže oni nám nechtějí povolit ty dotace. Napsat velký
současný román? Hračka! Jenže oni mi to stejně nevydají…“ atd.
Ano, souhlasíme, i my jsme se s podobným jevem přečasto
setkali, mnohdy podobné názory vyslovili, občas se pokusili o vysvětlení.
Rovněž Pavel Vašák se v textu článku k jednomu
dopracoval: „(…) Položme si klíčovou otázku: kdo jsou to ti oni? Kde oni
sídlí? Odkud vyplývá to mocné vševládnoucí onictví? (…) Zdálo by se na první
pohled, že ONI je takové domácké označení našich nejbližších nadřízených.
Bohužel to neplatí: naši…nadřízení také používají oni…pro vyšší nadřízené jsou
jimi opět nejbližší nadřízení…, a tak bychom mohli postupovat dál…na jakýsi
vrchol pomyslné pyramidy, kde by konečně seděli ONI. Opravdu? (…)“
Třebaže je to otázka povýtce řečnická, odpovíme na ni, ale
nejprve dokončeme stručný sumář Vašákova příspěvku. On sám na toto své první
tázání odpovídá: „…Moderní společnosti nikdy nejsou uspořádány pyramidálně,
protože kdo rozhoduje o všem, nakonec nerozhoduje o ničem. Moderní společnost
má vždy charakter systémový, každý její prvek je ve vzájemném vztahu
s ostatními, spojuje se v něm dialektika podřízenosti a nadřízenosti
v základním principu systému. Když ovšem jednotliví lidé se začnou
uchylovat k formulacím typu oni, pak to znamená, že mechanické vztahy jsou
nadřazené přirozeným vztahům společenským. To není stav, kde by jedni jen
poroučeli a druzí je poslouchali…(to) Struktura ovládla systém, vztahy
v systému jsou silnější než jeho princip, poroučí byrokracie… Byrokracie
ovšem není nějaká společenská třída…Byrokracie je způsob společenského chování,
ustrnulé myšlení, opatrnictví, nevůle riskovat a cokoli měnit…Hledáme-li to
zázračné místo, kde sídlí ONI, pak je tu první možné řešení. Oni jsou názor,
stanovisko, metoda řešení, umožňující velmi elegantní výmluvu v jakékoli
situaci…Já nic, to oni.“
A Pavel Vašák nabízí ještě druhé: „…oni sídlí především
v každém z nás, v naší pasivitě, lehkovážnosti, alibismu,
přizpůsobování se…Nebo snad kromě MY jsou také i nějací jiní? Pokud je potkáme,
pak jsou opravdu ONI. A byla by to jen naše chyba.“
Opravdu? Nesouhlasíme, nemůžeme souhlasit, protože i my si
spolu s lidem obecným myslíme, že ONI skutečně existují, a nemají jen
současná a jenom z předních stránek denního tisku dobře známá jména.
Jejich „vševládnoucí onictví“ má předlouhou historii, která začíná kdesi na
úsvitu naší kultury a nekončí ani dnes. Je to situace zformovaná vlivnými
jedinci, nikoli pasivitou či aktivitou kdejakého „muže z ulice“,
zformovaná těmi, kdož určují při vzniku a trvání nějaké společenské formace pravidla
hry, jimiž se realizace zájmů jednotlivce v jeho sociálním
prostředí řídí.
Předejděme zbytečným dohadům a ujasněme si raději hned zde,
co myslíme zmíněnými herními pravidly. Nechápeme jimi jenom zákony, vyhlášky,
předpisy, normy…; pouze institucionálně saturovanou a sankcionovanou
provázanost práv a povinností jednotlivce v jeho politicko-ekonomickém
prostředí, ale teprve až aktuální dopad všech regulujících (omezujících a
mobilizujících) mechanismů a stimulů (včetně obecně sdílené kultury – tradic,
zvyků, obyčejů, tabu…atd.) na jeho zájmy a potřeby, na jeho pracovní i
mimopracovní aktivity, na jeho každodenní osobní a společenský život. Vstup
každého nového pravidla hry do společenského dění se totiž prakticky realizuje
teprve tím, jak pravidlo funguje, jakou společnost formuje. Tato pravidla tvoří
sociální klima dané společnosti, nebo možná ještě výstižněji „sociální počasí“,
jehož vlivu se nelze v příslušných životních situacích vyhnout.
Vymezíme-li je pro větší názornost ještě z jiného zorného úhlu, řekněme
„kybernetického“, jsou výstupem autoregulačního systému určeného dvěma vstupy:
„kvalitou nástroje“ (funkčností zaváděných regulačních pravidel, říkáme jim u
nás tak hezky „opatření“) a „kvalitou (zpracovávaného) materiálu“, neboli
situací společnosti před zavedením nového pravidla. Kritériem naplnění cíle
zaváděného opatření je soulad mezi „vysněným“, předpokládaným, popřípadě
„vědecky předpovězeným“ účinkem opatření a situací skutečně vzniklou.
Tato nová kvalita („nové“ přirozeně neznamená nutně „lepší“)
se vždy projeví vzrůstem napětí v proměňované společnosti, v napětí mezi novým
směrem společenského pohybu a setrvačností směru původního.
Nechme zatím stranou zkoumání procesu vrůstání nového
pravidla do organismu společnosti a věnujme pozornost otázce pro naše téma
základní: Kdo je subjektem každé society, kdo je tvůrcem a arbitrem její
kvality? Společnost? Nějaká politická či vědecká elita? A co je lučavkou,
kritériem této kvality? Rozumná a poctivá odpověď může být jen jedna: pouze
jednotlivec, jen já, ty, on, ona, ono, jen každý sám za sebe (a pro sebe) jsme
tou první i poslední „instancí“, a kritériem je míra uspokojení zájmů a potřeb
mých a popřípadě každého, jehož zájmy a potřeby prožívám – umím a chci prožít,
umím a chci pochopit – jako své vlastní. Suma takto (citově i rozumově)
založených „blízkých“ je jak vidno dána nejen mírou altruismu (či snad pro naše
domácí poměry trefněji egoismu?) každého z nás, je dána i mírou pochopení
užitečnosti kolektivní spolupráce, a může zahrnovat od pouhého „sebe sama“ až třeba
„celý národ“ či „veškeré lidstvo“. Tato „vnitřní“ ochota ke spolupráci, na
„chci“ založená „společenská prospěšnost“, v níž převažuje „dobrovolnost“,
se uskutečňuje jen v jednotě se vždy přítomným „musím“, jež má svůj původ
ve „vnějších“ přírodních a společenských tlacích chápaných a uznávaných
jedincem jako „vyšší moc“, jako na jedné straně přirozený důvod jeho aktivity a
na druhé straně této aktivity přirozená hranice. Tyto „zvnitřněné“ vlivy mají
však i „vnější“ „institucionální“ protipól prožívaný jedincem jako „chci, ale
nesmím“, respektive „nechci, ale musím“, kdy převažuje donucení, represe. Za
takovou nutností však již jedinec nevidí „vyšší moc“ (že po teplém létě přijde
v našich krajích nevyhnutně zima a s ní nutnost topit), nevidí své
podřízení takto založené moci jako přirozený, nevyhnutný lidský úděl, nýbrž
konkrétní jedince, „kteří za to můžou“, a ono nevyhnutně spolupůsobící „chci“
(coby pochopená a přijatá nutnost) zde funguje jen „s ručením omezeným“, jen po
tu dobu, dokud to ONI budou dělat dobře, pokud „to“, co dělají, nařizují a vynucují, bude nutné a prospěšné
či alespoň snesitelné. Institucionální represe v (tzv.) zájmu společnosti,
vůči němuž je osobní zájem jednotlivce deklarován jako nedůležitý
a zanedbatelný – není-li s ním souběžný – je oprávněná, „demokratická“
jenom tehdy, je-li v té které konkrétní situaci uznána nadpoloviční
většinou příslušníků dané skupiny jako nutná, ba teprve tehdy, je-li tato
nutnost pochopena a procítěna každým (kéž by každým!)
jednotlivcem té většiny. Z toho důvodu je přeměna mírové výroby na zbrojní
společensky legitimní (je v tzv. společenském zájmu) pouze tehdy, je-li
kupříkladu hospodářská a mocenská rozpínavost sousedního státu uznávána
rozhodující většinou občanů za nebezpečnou, je-li pocit takového ohrožení většinově
sdílen. Tato situace, jednoduchá jen zdánlivě, se žel dále komplikuje,
je-li takové nebezpečí reálné, ale není jako takové většinově rozpoznáno, nebo
naopak reálné není, ale je v zájmu nějaké menšiny takový názor společnosti
„dodat“, vnutit. Nejen v těchto dvou modelových případech, z nichž
jen jeden je, jak snad nahlédne každý, „eticky čistý“, ale i ve spoustě
reálných situací bývá společností manipulováno, a „potřebný názor“, „potřebný
emocionální postoj“ se jednotlivcům implementuje propagandou, popřípadě (a to
je ta horší možnost) se jim vnutí všemi prostředky, které má moc k dispozici. A
nečiní tak většina většině, nýbrž vždy nějaká elita, tedy patřičně vlivní a
patřičně specializovaní jednotlivci, „těm ostatním“. A pokaždé znovu se vynoří
odvěký problém všech elit: v čím zájmu? Svém, nebo společnosti? Elity,
nebo většiny?
Řešení je známé, ba otřepané (a nepochybně nedokonalé).
V zájmu demokraticky založené a demokraticky fungující většiny
jednotlivců. Tedy přeci v zájmu společnosti?
Ne, společnost žádné, od zájmů jednotlivce
odtržené, tedy jenom jí vlastní zájmy a potřeby nemá a ani mít
nemůže, má však nezastupitelnou funkci
při co nejvyšším naplňování potřeb co nejvyššího počtu jednotlivců. Státy, ani
jednotlivé instituce, ani jakékoliv zájmové skupiny totiž nejsou celistvými
nedílnými entitami, individui určenými jako člověk (či zvíře)
primordiálně biologicky, nýbrž za prvé: disipativní (1) (rozptýlenou)
strukturou zájmů a aktivit jednotlivců vstupující do aktuálního
kontextu dialektiky jejich osobní a skupinové existence „zevnitř“,
z hlubin jejich niterných motivací, a za druhé: strukturou
společenských (převážně institucionalizovaných) „nástrojů“ projevujících se a
působících (a znovu to zdůrazněme) opět výhradně a pouze v kontextu života
jednotlivce, do tohoto kontextu vstupujících v tomto druhém případě „z
vnějšku“, jako součást již zmíněného společenského klimatu. Jde o dvě různé
struktury o dvou odlišných funkcích, o dva různé, z hlediska
svobody jednotlivce dokonce protiběžné jevy. První je „manévrovacím
prostorem“ svobodné vůle jedince, prostorem vymezovaným a vyplňovaným přetlakem
této vůle, druhá je vymezením tohoto prostoru a regulací svobodného pohybu vůle
v něm, je vnějším environmentálním a institucionálním protitlakem
společenských mechanismů, celý systém pak pohyblivým rozhraním,
„bitevním polem“ těchto dvou protikladných tendencí. Obě tyto „společnost
utvářející“ funkce mají zjevně jen jeden subjekt, jediný spiritus agens:
jednotlivce, člověka. Výslednice součtu jednotlivých vektorů mentálního a sociálního
pohybu jednotlivců, nevyhnutně ne-dokonale předvídatelný a ovlivnitelný směr
reálného společenského pohybu, se s žádoucím (2), v horším případě
pouze vyžadovaným, (celo)společenským pohybem nikdy zcela nekryje, vždyť jde,
jak jsme si v předešlé poznámce ukázali, o disipativní strukturu
individuálních a kolektivních aktivit v dialektických, složitě
hierarchicky propojených vztazích, o síť různou silou a směrem se rozvíjejících
individuálních příběhů rozmanitě vnitřně ustrojených lidí, tedy o proces nutně
stochastický. Ještě jednou zopakujme: vnějším tlakem naprosto není myšlena
pouhá represe (zákazy, nařízení, hrozby, tresty…atp.), nýbrž komplexní
společenský hierarchicky odstupňovaný vliv institucí a osob působících v politice,
vnitru, justici, ekonomice, kultuře, školství, sportu, zdravotnictví…, na
osobnost jednotlivce, na jeho rozum, sklony, city, na jeho dobré či špatné
vlastnosti, na jeho dobré či špatné činy.
Autentickým bezprostředním životním prostředím jednotlivce,
místem realizace jeho aktivit, není společnost jako celek, nýbrž četné
(vertikálně i horizontálně zřetězené) „zájmové skupiny“, jichž je členem,
skupiny jež využívá, ovlivňuje a jimiž je i on sám využíván a ovlivňován.
Vztáhneme-li tento nově zavedený termín „zájmová skupina“ k dichotomii (3)
jednotlivec-instituce, z níž jsme v našich úvahách
vyšli, pak jsou tyto skupiny „zájmové“ natolik, nakolik
uspokojují existenciální potřeby svých členů. „Skupinou“ jsou
natolik, nakolik plní funkci instituce zabezpečující „kolektivní, sociální
zájmy“ člena. Odcizeným (někdy přímo nepřátelským) „okolím systému
jednotlivec“, se stávají tehdy, neplní-li dobře ani jednu
z uvedených funkcí. Lhostejno zda je onou „zájmovou skupinou“ rodina,
filatelistický kroužek, fotbalové mužstvo, pracovní kolektiv, odborová organizace,
politická strana, stát… Neblahým důsledkem takového odcizení je existenciální
frustrace jednotlivce, která, trvá-li příliš dlouho, nese sebou nejen
nové a pro jednotlivce (a tím i pro kvalitu společnosti jako vlasti, „otčiny“, „té
nejširší rodiny“) vždy nevýhodné (třebas mnohdy dlouho skryté) názory a
postoje, ale i příslušné chování typu: „zadarmo ani kuře nehrabe“, „bližší
košile než kabát“ atd… Nezbytná otevřenost a
rozmanitost mezilidských vztahů jím postupně degeneruje na kontakty ryze
účelové, neosobní, eticky stále pochybnější, mnohdy (a stále častěji) sociálně
deviantní typu: „kdo nekrade, okrádá rodinu“, které okruh těch, jimž může
jedinec důvěřovat a kteří důvěřují jemu, pochopitelně dále zužuje. Špatné
zkušenosti s fungováním institucí, do jejichž funkce deviantní aktivity
nezadržitelně pronikají, ba mnohdy se teprve v nich realizují, dále zužují
i „prostor důvěry“ ve schopnost a ochotu „oficiálních struktur“ uspokojit
akutní, po léta neuznávané, nerespektované, případně i nepochopené potřeby
lidí, a spontánní reakcí na tento neutěšený stav je vznik paralelních
hospodářských a občanských struktur: „melouchaření“, kvalitní služby „jen pro
známé“, černý trh „bonů“, valut, funkcí, pracovních a studijních míst,
hospodářská a funkcionářská kriminalita…atd.
Odcizenost prostředí však vyvolává „protitlak“ i v pozitivním
smyslu. Vznikají „nezávislé občanské aktivity“, jež se pokoušejí zaplnit
prostor „vyklizený“ dysfunkčností oficiálních institucí.
Bohužel, konstruktivní a nezištné aktivity nejsou u nás dnes
zrovna nejmasovější. Nepříznivé totalitní klima tu panuje a brání svobodné
aktivitě jednotlivce a nezávislých skupin příliš dlouho. Jsme osamělí,
nedůvěřiví, zastrašení, chybí nám odvaha k naději, odvaha k víře ve
smysl občanské kuráže. Sobecké, v daném existenciálním kontextu sice
osvědčené, sociálně však neprospěšné, z vnějšku vnucené chování
zapouští tak stále pevnější kořeny nejen v jednotlivcích, ale
i v organizacích. Obzvláště nepříznivé a nejdříve patrné společenské
důsledky má tento proces na organizace hospodářské sféry, a to především tehdy,
je-li tlak „hluchého a slepého“ centra natolik kriteriálně a legislativně
svazující, že neponechává organizacím, jejich vedení, vlivným jedincům
v nich, vlastně žádný ekonomicky rozumný (4) manévrovací
prostor. Z ekonomických zákonitostí se vyvléci nelze, a tak nacházejí
náhradní pole aktivity v „existenciálním“ kontextu své „ekonomické“
existence – tj. myslí výhradně na sebe. Centrum, soustavně překračující
ekonomicky rozumnou míru svého vlivu, přestává být respektovaným partnerem a
stává se protivníkem. Přemoci je nelze, ekonomicky výhodně obelstít ano.
Organizace bojují o nenáročné plány, zkreslují hospodářské výsledky,
produktivita práce klesá, odměna za práci nikoli…atd., atp. Organizace se
chovají egoisticky a izolacionisticky tam, kde by za „normálních“ okolností
spolupracovaly, a navazují takové vzájemné vztahy (viz například resortismus),
které odcizenost prostředí, v němž ekonomicky existují, dále zvyšují.
Vidíme že úhelným problémem každé adekvátní „instrumentace“ mentálních a sociálních
procesů, problémem všech „pravidel hry“ (nejen těch ekonomických) je vyrovnávání,
„nikdy nekončící balancování“ rozporu mezi přirozeným
antagonismem jedince a skupiny, (jde, jak už jsme si ukázali, o dva
různé neizomorfní systémy), kdy každá, byť jakkoliv malá skupina (rodinu
nevyjímaje) je pro jednotlivce, pro „systém jednotlivec“
systémovým okolím, je jednotlivci sociálním prostředím, podle jeho aktuální
existenciální situace „přivlastněným“ či „odcizeným“, a přirozenou
synergií obou, kdy jednotlivec své „já“, svůj „egoistický“ subjekt
„rozšiřuje“ na celou skupinu a prožívá ji jako nedílnou součást sebe sama. Systémovým
okolím jsou v takovém případě teprve jednotlivci a skupiny tento
„organický celek“ přesahující. Tato synergie je založena primordiálně
biologicky jako sociální pud, a během historického vývoje člověka stále
významněji kulturně, pochopením a přijetím organizované společnosti jako
užitečného, mocného a v řadě příkladů zcela nenahraditelného nástroje: při
obraně proti agresi, epidemiích, při přírodních katastrofách, požárech a
haváriích, v boji proti zločinnosti, ve zdravotním a důchodovém zabezpečení,
při zajištění všeobecného vzdělání…
„Jádrem pudla“ všech sociálních pravidel hry je tedy
nezbytnost vhodně jedince motivovat, neboli propojit jeho vůli k vlastnímu
prospěchu využitím skupinových výhod (tato motivace jedinci nikdy nechybí), s ochotou ke
kolektivní spolupráci, tedy s vůlí ke skupinově prospěšné činnosti (ta už
motivaci vyžaduje), do společného řečiště regulovaného takovými pravidly,
aby byla souběžná nejen jeho vůle a aktivita osobní se
(zájmově)skupinovou, ale i ta ve společenské hierarchii vyšší, třebaže
z hlediska jednotlivce zprostředkovanější a odtažitější: skupinová
s (celo)společenskou. Motivy a motivovanost jedinců jsou v každém
okamžiku jejich bytí „vnitřně“ nerozlučně spjaty s mírou naplnění jejich
aktuálních existenciálních a sociálních potřeb, a „zevně“ s mírou
svobodného prostoru, který má jejich individuální a skupinová vůle
k dosažení a naplnění těchto potřeb k dispozici.
Konkrétní realizaci těchto potřeb ovlivňují (brzdí nebo
podporují) pozitivní a negativní osobnostní danosti konajících jedinců a
kumulovaná zkušenost s proměnlivým prostorem, který jejich vůle (za jiných
poměrů, dříve, nedávno) měla a aktuálně má k dispozici. Svou situaci
průběžně „vyhodnocují“ a své chování průběžně „zpřesňují“ výměnou informací
s okolím, které považují (nebo je jim vnucováno) za kulturně „blízké“, a
to má pak určující vliv na formování a upevňování jejich dlouhodobých postojů a
priorit.
Lidé jsou jak známo různí a ne všechna pravidla všem stejně
vyhovují, navíc ne všichni sdílíme stejné potřeby ve stejné míře. Potvrzenou
skutečností je, že příslušným směrem zacílená pravidla preferují
(vyvolávají a uspokojují) jen určité potřeby, že si vybírají a v průběhu
„probíhající hry“ i příslušně formují vhodné (vůdčí, úspěšné)
jedince. Čím déle taková selektivní pravidla působí, tím je struktura vybraných
jedinců provázanější a pevnější, tím jsou jimi „pravidla“ (díky nimž se dobrali
moci a úspěchu) v daném omezeném rámci dále „zpřesňována“, vývojově však (protože
jdou proti nezbytné redundanci příležitostí, proti zachování otevřenosti vůči
okolí) prohlubuje struktura „selektivních pravidel“ a „selektovaných
jednotlivců“ hermetičnost, rigidnost, a prohlubující se dis-funkčnost
systému řízení na všech jeho úrovních. Jediný způsob, jak se retardujícím
tendencím ve společnosti bránit, je snížit „vzduchotěsnost“ pravidel na nezbytnou
míru, (právě o ni je veden letitý spor mezi „kapitalismem“ a
„socialismem“), což v existenciálním kontextu jednotlivce znamená co nejvyšší
míru svobody jednotlivce (o tu je veden věkovitý spor mezi občanem
a mocí), tedy co nejširší prostor jeho existenciálním a sociálním potřebám,
jeho tvůrčí i konzumní aktivitě. Z logiky věci plyne, že celospolečensky
se hraje a může hrát hra vždy jen jedna, hrajeme ji úplně všichni, nejen ti
vybraní, nemá tedy žádné „jen přihlížející“. Nic není „jen na zkoušku“, nic
není „jako“, proto i různé „paralelní struktury“, „druhé ekonomiky“, „občanské
iniciativy“, masově sdílené pocity nespokojenosti a nesvobody, jež našly svůj
výraz ve Vašákově „onictví“, jsou součástí této hry, jsou touto
hrou. Pro toho, kdo hru řídí, je pochopitelně deprimující, když se hra nedaří,
zvlášť když ví, že ji neumí. Toho kdo je veden deprimuje, když na její pravidla
ani průběh nemá podstatný vliv. Frustrováni jsou všichni, ale řešení je
v nedohlednu. Ti kdo je znají, nemají moc je prosadit, ti kdo moc mají,
řešení neznají, nechtějí znát nebo se takového řešení bojí, protože je
existenčně ohrožuje, protože daný stav vyhovuje jejich osobním, rodinným a skupinovým
potřebám. Vidíme jasně, že v komplexu společenských pravidel hry má
rozhodující vliv na fungování jakékoliv society systém institucionálních
nástrojů (je nejpružnější, pracuje s nejmenším „zpožděním“), a že
rozhodující vliv na kvalitu a zacílení těchto nástrojů má vlivný jedinec,
mezi vlivnými ve vlivné skupině ten nejúspěšnější, protože
(pro daná pravidla hry) ten nejschopnější a nejvhodnější, a proto nejvlivnější.
Je snad dostatečně zřejmé, že jeho úspěšnost ještě nic neříká o prospěšnosti
jeho vlivu, neboť o úspěšnosti například Ghándího a Hitlera v daných
skupinách není sporu, o míře jejich prospěšnosti již jistě ano. Úspěch Hitlera,
Stalina i dalších (nechť nás nemýlí, že úspěch jen dočasný, protože jim podobní
docela dobře prosperují i v současnosti), potvrzuje, že získání
rozhodujícího vlivu ve skupině nejsou na překážku ani iracionální motivy, ani
nelidské ideologické principy, ani zločinná praxe. Nelze popřít, že za určitých
okolností, za určitých vnějších okolností a vnitřních „pravidel hry“, je „cesta
k úspěchu“ těchto deviantních jednotlivců téměř zákonitá. Zde je jádro
paradoxu, na který „narazí“ každé totalitní myšlení, totiž každé takové,
které hledá jednoduché a jednoznačné recepty řešení společenských problémů,
které „odmítá uznat“ paradoxnost vztahu mezi existenciální a sociální situací
jednotlivce. Zde je také jádro našeho nesouhlasu s p. Vašákem, neboť i on
se připojil k těm, kdož nám v současném periodickém tisku tak
frekventovaně mávají před očima vábničkou rozhodující důležitosti každého
z nás „lidských činitelů“, aby tak pozdvihli „léty stagnace“ (také zaviněnou každým
z nás?) umrtvenou „aktivitu a iniciativu“ jednotlivců. Předkládá nám ve
svém eseji vtipné, nicméně zjednodušené a tedy nepravdivé vysvětlení jednoho
z projevů naší současné celospolečenské krize. Nevidí, či spíše
nechce vidět v každé reálné situaci jednotlivce
dvě dialekticky provázané složky – situaci existenciální a sociální.
Uniká mu, že jak existenciální, tak i sociální situaci
jednotlivce je nutné rozdělit ještě na další dvě provázané
složky: za 1) na míru jeho sociální suverenity a za 2) na míru
jeho sociální bonity (*malignity). Ta první vyplývá
z možností (ze společenského postavení) vlastníka (vykonavatele) moci,
a z jeho schopností (rozumu a energie) vliv a moc použít a využít
k prosazení své („sociální“) vůle. Sociální bonita (*malignita)
jednotlivce je srostlá se společenskou užitečností „pravidel hry“ jeho sociální
vůlí dodržovaných, využívaných a prosazovaných, a s možností a schopností
tuto užitečnost rozpoznat, preferovat a realizovat ji (třeba i obětováním svých
osobních zájmů). Tím se dostáváme k existenciální situaci jednotlivce. Tu
lze rovněž rozložit na dvě složky, analogicky k situaci sociální: a) na
míru existenciální suverenity (nad vlastními nedostatky, nedostatkem
sebevědomí, leností, strachem…) a na míru existenciální bonity
(empatie, soucitu, altruismu…) vůči míře existenciální *malignity
(lhostejnosti, necitlivosti, sobectví…) jednotlivce. Podmíněnost té první se
instrumentálně zcela kryje s jeho sociální suverenitou, zaměřena je však
existenciálně, k zisku osobního uspokojení. Existenciální bonita
jednotlivce (neboli míra jeho štěstí a spokojenosti) je dána mírou naplnění
jeho existenciálních a sociálních potřeb. Vidíme, že sociální a existenciální
bonita jednotlivce je spolu svázána dvěma pouty, a záleží na konkrétních
(vnitřních a vnějších) okolnostech jakými pouty a jak pevnými. První pouto
(řekněme sociální) spočívá ve schopnosti omezit, případně zcela obětovat svůj
prospěch ve prospěch ostatních, druhé (řekněme existenciální) spočívá ve
schopnosti pociťovat prospěch druhých jako svůj vlastní. Tento ideál mentálních
a sociálních vazeb však není, bohužel, jak nás zkušenosti učí, mezi lidmi právě
nejčastější: Pojem bonity (hodnoty, prospěšnosti), který jsme si pro potřeby
naší úvahy zavedli, má totiž i svůj protipól (*jak jsme naznačili výše),
sociální a existenciální malignitu (5) (neprospěšnost, zhoubnost). Nespojujme
ji při hledání příčin krize „reálného“ socialismu jenom, a už vůbec ne
především, se záměrným promyšleně sobeckým zneužíváním vedoucích funkcí, tedy
se zneužíváním sociální suverenity, tím méně s „funkcionářskou“ či s již málem
mýtickou „národní“ neschopností, hledejme ji v prvé řadě v přehnaném
historickém optimismu, v neoprávněné utopické důvěře v uskutečnitelnost
„revoluční“ přeměny podstaty člověka změnou jeho vnějších sociálně-ekonomických
podmínek a patřičným ideologickým proškolením, hledejme ji v holistickém
redukcionismu politicko-ekonomické teorie, která stála při zrodu našeho typu
společnosti, při zrodu výchozích pravidel hry, hledejme ji (z hlediska
kauzality nepříznivého vývoje systému) v ignoranci a intoleranci „vojáků“
této „Utopie“, jejichž „mravní kodex“ se stal genetickým prokletím našich
systémovým pravidel a zavedl nás až k propastným hlubinám naší současné
krize. Sotva může být sporu o tom, že jde o vadu systémových pravidel a ne
(rozhodně ne v prvé řadě) o principiálně nevhodný výběr lidí (i když se to
tvrdívá), protože by neodbytně vyvstala otázka kdo (když ne systém) je tím
špatným výběrem vinen? Jiní „špatně vybraní“, sami vybraní rovněž „špatně
vybranými“ …atd., až na sám revoluční počátek, kdy se zakladatelé (tedy ti
prvotní kádrováci) vybrali (s pomocí pušek, "maximů" a "mauzerovek") – zřejmě
také špatně – sami? Že nejde o „zlé byrokraty“, nesprávně fungující
v principiálně správně založeném systému, dokazují (mimo jiné) periodické,
zákonitě vždy z generace na generaci (a proto v „magickém“ intervalu
dvaceti let) se opakující pokusy reformovat, upravovat, zlepšovat, „přestavovat“
tato pravidla. Zkusme otázku ještě obrátit: Je možné fungovat správně
v nesprávně založeném systému? Může jedinec se svým omezeným vlivem
prosadit pravidlo „jdoucí“ proti systému, prosadit pravidlo (řečeno méně „kontrarevolučně“)
„vylepšující“ daný systém? Ano, může, a to za prvé tehdy, nemá-li systém
(režim) prostředek či zájem mu v tom bránit, a pak se tato aktivita odvíjí
v prostoru, kam tlak režimu nedosahuje, anebo, za druhé, pokud tu
systémový režimní protitlak je, může se jedinec úspěšně angažovat jen do té míry
a na tom místě, kde jeho vliv, jeho síla přesahuje moc systému. Jistě se
vyskytnou tací, kterým teď připadá, že vlastně dáváme Pavlu Vašákovi za pravdu,
že opravdu nejsou žádní oni, ale jenom my, že opravdu záleží jen na každém
z nás, zda se systém zlepší, že musíme každý na svém místě zabrat a bude
to! Chyba Vašákovy argumentace je v tom (a lid obecný na to má výstižné i
když trochu drsné úsloví), že „brečí na nesprávném hrobě“, že apeluje na
svědomí těch, kterých se podobné výzvy nejméně týkají, tj. masy nás
„bezmocných“, nás, kteří s typickou reálně-socialistickou klaustrofobií
bráníme za cenu „schizofrenie“ dvojí pravdy, dvojí cti, alespoň „mentální existenciální“
prostor naší svobody, našeho člověčenství. Že adresně a jmenovitě neapeluje na
ty, kdo jsou u moci, tedy na Stranu a její vedení. Pavel Vašák nicméně
oprávněně tvrdí, že: „…moderní společnosti nikdy nejsou uspořádány pyramidálně,
neboť kdo rozhoduje o všem, nakonec nerozhoduje o ničem…“, zapomíná ovšem
dodat, že pak nejsme moderní společností, neboť tím, kdo u nás „rozhoduje o
všem“ sice opravdu není nějaký nejvýše postavený jednotlivec, ani Miloš Jakeš
ne, ono to totiž není v lidských silách, nýbrž tabuizovaný
ideologický princip rakovině rozbujelý v pseudovědecké ideologické
nástroje všeobsáhlé politické, hospodářské a kulturní manipulace a „mocenské“ (policejní,
justiční, sociální…) represe, v systém pravidel svým setrvačným přešlapováním
na místě vymezující a udržující sociálně a existenciálně stísněný manévrovací prostor tvůrčí a konzumní
aktivitě lidí/občanů/“lidu“. „Byrokracii“ všeho druhu („vyzbrojené“ propůjčeným
a loajalitou podmíněným úředním vlivem) – i nám ostatním – zbývalo
v podstatě jen trojí: věrně nebo předstíraně sloužit, mazaně parazitovat,
nebo se bezvýsledně a s „trvalými následky šprajcovat“.
Pravda, s jednou velkou výjimkou...: Generální tajemník
ÚV KSČ totiž, jakožto nejvlivnější byrokrat, spolu s ostatními vlivnými
byrokraty na špici mocenské pyramidy má, na rozdíl od nás „obyčejných občanů“,
možnost, ba povinnost, a nezatracujme předem ani (tu nejméně pravděpodobnou
možnost) ochotu a schopnost špatnou hru přepsat, a ne, jak se při každé její
obnovené premiéře přesvědčujeme, ji pouze nově interpretovat. A lze to udělat,
obrazně řečeno, „ze dne na den“. Nám v naší situaci zbývá sice spolehlivý
a historicky ověřený, ale na současnou převratně rychlou dobu („kdo chvíli
stál, již stojí opodál“) zoufale pomalý prostředek: Zaměřit naše osobní
„vektory“ tím nejvýhodnějším směrem, podobu té „výhodnosti“ si ovšem musíme
srovnat každý se svým svědomím, věřit raději v dobro než ve zlo
v člověku a doufat, že síla našich spojených sociálních pohybů „zevnitř“,
a ekonomický a informační tlak světového hospodářského a kulturního meta-systému
„zvenku“, existenciální a sociální malignitu principu smete.
Nu, a na sám závěr několik neodbytných otázek: Myslíte si,
že Pavel Vašák patří k NIM, nebo k nám? Posluhuje a parazituje, nebo
se „šprajcuje“ a trpí? Jak je na tom z tohoto hlediska s morálním
právem radit a apelovat?
Jan Jelínek
