K Mašínům a spol.:
Na dizertaci ten problém zrovna není, ale na esej možná ano. V každém případě se budu snažit být co nejstručnější. Ono totiž v tomto případě toho není mnoho k přemýšlení, ale spíš k existenciální sebereflexi a zaujetí postoje „buď“ a „nebo“, neboť nelze být těhotný jen trochu.
Pro Mašíny s Paumerem (a nezapomínejme na jejich spolubojovníky, kteří prokázali stejnou odvahu a na rozdíl od nich nepřežili) byli komunisté (tím co s Českým a Slovenským národem a s demokratickým zřízením po ozbrojeném puči a nastolení zločinného totalitního režimu dělali) nepřítelem stejně krutým a odporným jako byli nacisté. Pro některé jejich (naše) spoluobčany takovými samozřejmě nebyli, stejně jako pro některé Čechy a Slováky nebyli nepřijatelní nacisté. Rozdíl tu samozřejmě je a byl. Němci byli (v případě protektorátu Böhmen und Mähren) zjevný agresor a okupant, o sovětském typu komunismu to lidem došlo, až když bylo pozdě. Mašíni a spol., (kterým to došlo velice brzy), sami sebe považovali za vojáky, kteří jsou se zločinným komunistickým režimem a jejich přisluhovači ve válce – přesněji v zárodku občanské války. A ve válce, jak už to tak bývá a válečné právo připouští a historie chápe, umírají i nevinní civilisté, když se mezi bojující náhodou nebo nevhodně připletou.
Problém č.I.: Byl tento jejich boj za svobodu a demokratickou státnost legitimní (byť „de facto/de jure“ nelegální) stejně, jako to dnes uznávají současné „intelektuální elity“ v Evropě a ve světě v případě Palestinců, Tamilských tygrů, íránských sunnitů, Kurdů, Talibanu... atd.? Nebo byl jejich boj zjevně nelegálním a (protože v něm nožem zabili „nevinného“ bojechtivého pošťáka mávajícího pistolí) také nelegitimním terorismem, či dokonce, nahlíženo „třešničkovou optikou“, odsouzeníhodným politickým gangsterismem a vraždou?

Aby se obyčejný člověk, jako já nebo vy, dobrovolně pustil do ozbrojeného (tedy nevyhnutně smrtonosného) boje s nemilosrdným protivníkem, musí umět přijmout tu eventualitu, že v něm zahyne, musí prokázat odvahu a ochotu k oběti. Padnout v boji (stát se jeho obětí) znamená, že se s tímto někdy krásným, někdy bolavým, ale rozhodně zajímavým světem rozloučím, že už si nic neužiju, že nenaplním své životní plány a tužby, že se nepostarám o rodinu a děti a (což je na tom asi to nejhorší), že ani neuvidím, jak můj boj dopadne, nedozvím se, zda má absolutní oběť stála za to. Rozhodnout se s tímto vědomím je, domnívám se, na odvaze to nejtěžší. A nejobdivuhodnější a vyznamenáníhodné.
Problém č.II.: Mašínové nám dávají lekci z odvahy, statečnosti a názorové pevnosti. A to se v zemi, kde za bolševika 99,8 % voličů volilo porobu, aby měli klid na práci, zahrádku a studium dětí, neodpouští.

A teď jiný příběh (jen zdánlivě od věci): Jistě si pamatujete (nebo alespoň víte), že v roce 1968 srpnoví okupanti zajali naše tehdejší nejvyšší vládní a stranické představitele, unesli je do Moskvy a tam je (pouhým psychologickým nátlakem – pouta, odtržení od kolegů, strach z nejistého vlastního individuálního osudu) „donutili“ podepsat tzv. Moskevský protokol. Tedy svého druhu bezpodmínečnou kapitulaci celého národa a jeho vůle ke změně. Jediný, kdo dokázal být na výši situace, kdo odmítl podepsat, kdo přijal bezezbytku odpovědnost za funkci mu svěřenou, kdo prokázal odvahu k oběti, byl Dr. František Kriegel. Ostatní se zachovali jako vychcaní zbabělci, eventuálně jako zbabělí vychcanci! Ach, jak typicky maločeské… Jistě, měli zářný vzor v mnohem slavnějším a „sofistikovanějším“ zbabělém kapitulantovi (dokonce dvojnásobném –1938, 1948), v Dr. Edvardu Benešovi. Tím se teď nechci pouštět do hodnocení politické dráhy E.B. a politické situace, v níž se odehrávala, ale říci pouze to, že přijetí těch nejvyšších státních (mocenských) funkcí přináší prominentům nejen slávu, uspokojení osobních ambicí a zajímavé příjmy, ale také (a to především) odpovědnost k majestátu té funkce, která samosebou předpokládá (v „Československých republikách“ doposud pouze teoreticky) i možnost (a když čest a svědomí nedovolí jinak i povinnost) oběti nejvyšší. Než tuto vlastně velice prostou a přirozenou skutečnost odvrhnete jako příliš vyhraněnou a patetickou, zvažte, jak by se ve stejné situaci (napadení „spřátelenou“ mocností, únos vládní garnitury, okupace země) zachovali kupříkladu Poláci.
Problém č.III.: Proč se bránit, bojovat a umírat, podstupovat naprosto zbytečné oběti, když je předem naprosto jasné, že prohrajeme?

Další příběh: Létající pevnost B-29 Enola Gay (buzík Enola?), na palubě s první jadernou pumou Little Boy, se blíží ráno 6.8.1945 k Hirošimě, aby vzápětí rukou velitele letounu plukovníka Tibetse, na rozkaz prezidenta USA Harry Trumana, „zkrátila“ zbytečné pokračování války s Japonskem (v té době Japonci už fakticky prohrané) a minimalizovala počet japonských a amerických obětí tím, že odstrašujícím výbuchem nevídaně ničivé inovativní zbraně zabije (zavraždí, eliminuje) v jednom okamžiku 70 000 převážně civilistů (mužů, žen a dětí), mezi nimi přesně neurčený počet civilních poštovních úředníků. Dalších 70 000 lidí zraní, 200 000 ozáří, z těch většina později zemře. A aby ti „fucking japs“, kteří zákeřně a bez varování napadli Pearl Harbour, pochopili, že máme atomovek víc, hodili jsme jim 9.8.1945 na ty jejich šikmooký palice ještě ničivějšího plutoniového „Fat Man(a)“. Zahynulo 40 000 lidí, 40 000 raněno, počet úmrtí z ozáření není přesně znám. A ono to zafungovalo! Brzy potom Japonsko kapitulovalo, takže spojenci nemuseli dobývat centrální japonské ostrovy jeden po druhém a bojovat s vojáky a obyvateli ochotnými se bránit až do úplného zničení.
Kobercový nálet 800 britských a 400 amerických bombardérů 13. a 14.2.1945 na Drážďany, kterým vyvrcholila spojenecká strategická bombardovací ofenzíva, při němž převážně napalmové bomby zabily (zavraždily, upálily, eliminovaly) 60 000 převážně civilistů (dětí, žen a mužů, z toho nezjištěný počet poštovních úředníků a úřednic), takový výsledek nepřinesl. Německé obyvatelstvo v jeho válečném odhodlání nezlomil a válčilo a zabíjelo se až do hořkého konce. Churchill, Truman, Eisenhower masovými vrahy? A co hrdinní čeští bonbometčíci v řadách (službách, žoldu) RAF, posléze vyznamenávaní oběma polistopadovými prezidenty za statečnost při (z letové výšky tak anonymním, ba – zejména při použití napalmu – vizuálně efektním) vraždění německých (ale také totálně nasazených spřátelených) civilistů? Co těm letcům, stejně jako Mašínům, rozhodně upřít nelze, při náletu riskovali své životy a řada jich také padla.
Problém č.IV.: Čeští bombardovací letci v RAF byli hrdinové, Mašínové zákeřní teroristé?

V čem hledat rozdíl? V různé definici bojové situace nebo statutu nepřítele? Že jedni měli a druzí neměli uniformu, že se na první vztahovalo válečné právo, kdežto na Mašíny právo civilní? Že letci byli bojovníci ve válce, kdežto Mašínové vrazi v právním státě? V „právním státě“ ustaveném ozbrojeným pučem, s tábory nucených prací, se státním terorem vůči vybraným skupinám vlastních občanů, s politickými procesy a justičními (i docela obyčejnými, dodnes nepotrestanými) vraždami?
Jen zdánlivě „z opačného břehu“ připomínám doložené případy spojeneckých bombardovacích letců, kteří seskočili s padákem z flakem zasažených letadel a dole na zemi je vybombardované civilní obyvatelstvo probodalo (zavraždilo, zlynčovalo, potrestalo, eliminovalo – vyberte si) vidlemi? K takovýmto „nezákonným“ činům obvykle dochází tehdy, když se střetne vyhrocená existenciální situace se situací „pozitivně“ právní, když se střetne „abstraktní legalita“ s „prožitou legitimitou“. Ti zavraždění letci sice měli nepochybné právo na zacházení se zajatci dle haagské konvence, ale ti lidé s vidlemi a sekerami, kterým právě zahynuly děti, ženy, příbuzní, přátelé, sousedi, byli v tu chvíli příliš nasraní. A oprávněně! Nebo snad měli s mrtvým dítětem v náručí spravedlivě uznat, že ti letci (evidentní přímí pachatelé těch hrůz) neměli při tom zabíjení na mysli je osobně, neměli proti jejich rodině nic konkrétního, ale zabíjeli – jaksi principielně – pouze obecně definovaného nepřítele: „Lidičky, pochopte přece – je válka a při ní mají občas smůlu i nevinní civilisté, tomu se opravdu nelze vyhnout. No uznejte taťko s vidlemi, kdybychom nebombardovali, kdyby dělostřelci nepálili z kanónů, nikdy bychom ten váš vražedný nacistický režim nezničili a vás od něj nikdy neosvobodili! Buďte křesťani, Bůh dal, Bůh vzal…?!“ V dané situaci poněkud dutá argumentace a trochu příliš plochý pohled na svět. A proto do toho leteckého zmetka – se slovy ´a tebe vem čert´ – zapíchl nešťastný německý taťka (s nejvyšší pravděpodobností také člen NSDAP) se zadostiučiněním vidle.
Problém č. V.: Plošné „kobercové“ bombardování měst agresora je teroristický čin, který má zlomit vůli národa k odporu. Je „ospravedlnitelný“ pouze „kolektivní vinou“ a bombardování je trestem. Protože letecká puma vojáky a civilisty, straníky a nestraníky, viníky a nevinné nerozlišuje.

Válečné právo se z těchto a dalších důvodů snaží vnést do bezuzdného zabíjení a vraždění alespoň nějaká „pozitivní“ pravidla, neboť vojáci nejsou přeci obyčejní vrazi, ale bojovníci za (vznešené) ideje – rozhodně jsou takovými tehdy, brání-li svobodu a majetek proti agresorovi. A i ten cynický agresor se k „válečné džentlmenské dohodě“ obvykle raději připojí, neboť si do poslední chvíle nemůže být jistý, že zvítězí. Válečné právo mu totiž dává v případě porážky alespoň nějakou jistotu, otevírá mu zadní vrátka k relativně důstojnému přežití. Někteří agresoři však, oslněni počátečními válečnými úspěchy, jisti si absolutním vítězstvím, hodí válečný „gentleman agreement“ za hlavu, zapojí se na obsazeném území do vyvražďování „židů a rudých komisařů“, a pak – jako například maršál wehrmachtu Wilhelm Keitel – skončí po prohrané válce na šibenici. Signifikantní je, že dva v historii lidstva snad nejbestiálnější režimy – Hitlerovo nacistické Německo a Stalinův Sovětský svaz – Haagskou konvenci vzájemně neratifikovaly, takže měli vůči zajatcům a civilistům druhé strany naprosto volné „zločinné“ ruce. Za zločiny proti lidskosti byli ovšem potrestáni pouze Němci a Japonci, Rusové nikoli, patřili totiž k vítězům.
Problém č.VI.: Výše řečené dosvědčuje nepopiratelný fakt, se kterým se salonní pacifisté do skonání věků nesmíří, že v politice platí dvě maximy (první tuším Bismarckova), že „válka je pokračování politiky jinými prostředky“ a druhá (byť je neustále omílána, na pravdivosti spíše získává), že „politika je uměním možného“. Proto nejsou USA v Tibetu či Severní Koreji, ale jenom v Iráku.

Co říci závěrem. Pokud z výše řečeného není někomu jasný můj vztah k problému Mašínovi, pak říkám explicitně: Byli Mašínové hrdinové? Ano. Byl jejich boj proti komunistickému režimu legitimní? Ano. Byl protizákonný? Ano. Byli Mašínové teroristé? Ne. Byli to bojovníci za svobodu, právo a demokracii. Nálepka „terorismu“ sebou nese negativní konotace, které (partyzánům, povstalcům, protivládním oddílům, osvobozeneckým silám atp.) dává v médiích ta strana konfliktu, která samu sebe považuje za legální (a občas dokonce oprávněně) také za legitimní.
Měli být vyznamenáni? Ano, už dávno a mezi prvními. A to vzdor tomu, že nebyli ve svém tažení proti režimu právě úspěšní, že jejich odbojové činy nesou pečeť mladické naivity. Ovšem nadšení pro spravedlivou věc, upřímnost, hrdinný étos, neobyčejnou statečnost v boji a jejich celoživotní neochvějnou pevnost názorů a činů nelze žádným vyznamenáním dostatečně ocenit.
A proč dosud vyznamenáni nebyli? Protože v této zemi komunismus neprohrál, ale jako stav mysli dále prosperuje, neboť k žádné „debolševizaci“ (podle vzoru „denacifikace“) u nás nedošlo a nejspíš ani nedojde. Debolševizace totiž není prioritně věcí zákonů a právních aktů, ale záležitostí svědomí, přijetí svého dílu odpovědnosti a viny. Rozumem jsme se s minulým režimem (pomocí bezuzdného konzumu, možnosti cestovat, podnikat a svobodně se projevovat) nějak vypořádali, proto nás je možno komunisty před volbami stále úspěšně strašit, ale skutečná debolševizace je věcí srdce, emocionálního prožitku antihodnoty (mality, zhoubnosti) minulého režimu. Koho dnes nerozčilují holohlaví náckové, zpovykaná policie a úřednictvo, korumpovatelné soudy, klientelismus poslanců atd. atp., kdo toto životní prostředí přijímá jako dané, v němž je ke spokojenosti a úspěchu potřebné se umět pouze šikovně pohybovat, lokajsky krčit a mazaně využívat patřičné páky, ten je v bolševismu stále až po uši.
Jan Jelínek
Plzeň, 26.11.2006